V dobách koncentrace absolutní moci do rukou jedné osoby, tedy dokonce jakési personifikace moci, si absolutní vládcové mohli dovolit i jeden pozoruhodný luxus. Pěstovali si královského šaška.
Tak dlouho sloužili panovníkům, až jsou z toho přísloví.
Šaškové bývali zhusta zajímavé osobnosti. Ačkoli již od dob faraónů plnili ve všech světových kulturách hlavně zábavnou či obveselovací (mnohdy dosti perverzní) roli, dosahovali výjimečně natolik mimořádné intelektové úrovně a vědomostní kapacity, že zejména v evropských podmínkách mívali značný vliv společenský i politický.
Z naší historie jsou docela známí šašci jako Antonio Talander zvaný Mossén Borro, jenž obveseloval a radil císaři Zikmundovi, nebo ještě známější šašek a dvořan krále Jiřího z Poděbrad Jan Paleček. Bavič a kouzelník Václava IV. Žito je možná ještě historicky populárnější, leč v tomto případě se patrně jedná o postavu spíše mytickou.
Každopádně krom pohybového, hudebního či vypravěčského nadání, tito lidé mívali i značný přehled diplomatický a vedle své hlavní bavičské role se mohli i vyslovovat na jednáních politických, kde se často vyskytovali. Koruna s rolničkami či umělýma oslíma ušima je nejen jaksi označovala, coby dvorním bláznům jim byla souběžně poskytována mimořádná imunita. Byli příkladně důležitým nástrojem panovníka, kdy chtěl svému rokujícímu soupeři sdělit cokoli, co by diplomatický protokol neunesl, například pravdu. („To si neberte osobně bratranče, vždyť víte, že je to blázen…“)
Šašek žil s vládcovy vůle, byl dobře živen, brával i slušný, byť nepravidelný plat a pohyboval se v přepychu „velkého světa“. Mnohé mohl, mnohé mu bylo tolerováno a odpouštěno, jedno však musel. Musel vladaři vyhovovat. Splňovat jeho představy o správnosti jeho rozhodnutí. To šaškové věděli vždy velmi dobře a z těchto dob raného středověku se zřejmě lehce transformovalo jedno staré české přísloví. Z původního – kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti – se vyvinulo – koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Obojí stejně jasně odkazující na jedinou cestu, jak se pohodlně dobýt ke své skývě chleba či poloohryzané kůstce.
A kde skončili umělci, když vídáme jen „umělce“?
Tato myšlenka závislosti na vůli vládnoucí moci se natolik zakořenila v generacích bavičů mocných a bohatých, až se snad promítla i do jimi předávaného genetického fondu. A ejhle – zrodili se nám „umělci“!
Nezaměňovat „umělce“ s umělci. Skutečný umělec se většinou díky schopnosti skutečného umění a zobrazování či zprostředkování vizí prodíral životem těžko, žil i umíral převážně v chudobě. To, co chtěl lidem o světě a sobě říci, tvořil rukou a okem či uchem, do politických situací nevstupoval. Třeba malíř Paul Gaugine nebo u nás herec Josef Kemr. Kdežto „umělec“ s mnohdy nalinkovaným životním směrem ke kariéře, společenskému uplatnění a často slabších schopností (talentu), je ražení opačného. Politikou přímo dýchá, žije ve vlastním vytržení ze své výjimečnosti a „povinnosti“ mentorovat obyčejný (dříve sprostný) lid. Je angažovaný.
Protože dnes je centrum dekadentní spotřeby napřeno tvrdě na rychlý holywoodský konzum s „uměleckou“ nadprodukcí, umělým smíchem a rádoby dojemnými cibulovými slzami, umění mizí. Dobré obrazy jsou ivestice, snobové předstírají pochopení a radost z dobré hudby, zatímco bezhlavě třeští při té špatné. O slušné divadelní představení člověk nezakopne, poněvadž platí podobné, jako už popsané o malířství a hudbě. Filmy se netočí, ty se dávno jako i ostatní umění produkují. Vyrábějí. Inu – jde o zboží. A většina „umělců“ se stala kramáři a angažovanými propagátory „hodnot“ a „našeho způsobu života“ a skuteční umělci snad zcela vymřeli nebo se uchýlili do ústraní zbývajících vesnických chalup.
Orgií „výjimečnosti“ se však „umělecká fronta“ nebo jemněji „obec“ vzdát nemíní. V dřívějších dobách si mohli též leccos dovolit ale kopat do reprezentanta moci, to se nesmělo. Kdo se o to pokusil, byl z „umělecké obce“ vylučován nejen úředně, ale i po kumštýřsku aktivisticky. I podepisovala se prohlášení, apely, anticharty, recitovalo se o nekonečném přátelství na věčné časy, zároveň se „rozhodně odsuzovalo“, „stavělo se pevně za…“, plnily se závazky, vyjíždělo se s pásmy za pracujícími, braly se platy. Samozřejmě, protože – čím méně talentu, tím více nutnosti dle dikce už uvedeného – koho chleba jíš, toho píseň zpívej.
Svoboda je totiž toto:
Angažovanost se nosí stále. Dnes jako dříve. Ale jeden požitek přibyl. Správným směrem si lze dovoli vulgaritu, lhaní, nejpokleslejší sprostotu. To proto, že na to „umělci“ mají právo, poněvadž dnes žijeme ve svobodě.
Tak nám třeba paní Eva Holubová pod dojmem osobní frustrace z výsledků jakýchsi voleb sdělí, že její tak nerozumně volící generace (na rozdíl od ní samotné samozřejmě) „musí vychcípat“, jiná noblesní dáma Barbora Hrzánová se pak vyjádří dle svých slov „nekorektně, ale já to prostě řeknu…“, že občané republiky by měli mít volební právo jaksi selektivní. Prostě, až podle toho, kdy budou dostatečně vyliti jediným správným názorem asi už od školek. Až nám zkrátka dorostou unifikovaně vycepovaní a unifikovaní „voliči“.
A nyní, při mimořádných opatřeních vlády k potření zvláštní pandémie, která vůbec nesplňuje rysy pandémií, jak je definovala již dříve WHO, se umělecká fronta (pardon – obec samozřejmě…) malinko hystericky projevila.
„Jakýsi principál“ slovy pana prezidenta, jinak též syn slavného otce, jenž podělil tím více konexí než talentu, fešácký žebrák se stále nataženou rukou Jan Hrušínský to bere takto. Číňané vyvinuli nový druh chřipkového viru. Ten pak prostřednictvím prezidenta a premiéra přenesli přes Itálii až do Prahy za jednoznačným účelem vyhlásit mimořádný stav za jiným účelem, totiž likvidace principálovy štědře dotované boudy.
Člen muzikálového křoví jakýsi Ondřej Bábor se rozhněval opravdově na sociálních sítích: „Si děláte pr.el? A co budeme žrát? ….kdo umře, umře, tak to nechte být!“, projevil mimořádnou solidaritu s nejohroženější skupinou seniorů, tedy patrně jeho rodičů či prarodičů.
Přidal se k němu i člen lékařského křoví z nekončící řady produkovaných televizních seriálů Igor Chmela. Poněkud lapidárněji s konstatováním, že tedy: „herci nebudou mít co žrát.“.
Vybrané reakce vybrané mluvy a vybraných způsobů. To je ta dnešní „umělecká fronta“, vlastně „obec“ ve své nejpřirozenější podobě. Jestliže odhlédneme od skutečnosti, že štědře placení vykladači voličské (ne)vyspělosti národa tak trošku pozapomenou na malý finanční polštářek při svých náročných honičkách Mallorcou či Karibikem, je s podivem, jak briskní reakce jsou jinak i při svém „hladu“ schopni.
No, tak pravda je, že umělecká, najmě herecká obec už na nás disciplinovaně juká z šotů s výchovně ochrannými rouškami, ale nepotkal někdo třeba paní Holubovou? Nosí taky roušku? Poněvadž, ono je to slovy pana Bábora vlastně taková možnost, taková ta příležitost – víte, co myslím…? Ne tedy, že by snad někdo někoho nějak vlastně vyzýval nebo mu radil jako – víte, co myslím, ne…?
Svatopluk Otava, komentátor ANS
