Chcete, aby Vám žlučník místo chirurga operoval řezník s nižším platem?

Před více než dvaceti lety jsem byl ministrem zdravotnictví ve vládě, jejímž předsedou byl dnešní prezident republiky Miloš Zeman. Na zasedání vlády jsem se ve Strakově akademii setkával také se svým dlouholetým kamarádem Eduardem Zemanem, který byl v té době ministrem školství. Jeho vyprávění o historii, nebo o různých zákrutech mezinárodní politiky, byla vždy zajímavá. Eda byl spolu se mnou jedním ze tří členů vlády, kteří hlasovali proti udělení povolení vojenským letadlům států NATO k bombardování Jugoslávie.

Zemřel v červnu 2017 v nemocnici v Motole. Tento týden budou poslanci hlasovat o tom, jestli pohřbí jednu z nejdůležitějších částí školského práva, kterou do zákona prosadil. Je jí právní úprava předepisující, že vzdělávat děti může pouze učitel s pedagogickým vzděláním. Buď získaným studiem na pedagogické fakultě, nebo v případě vysokoškoláků jiných oborů doplňkovým vzděláním učitelských předmětů, jako jsou didaktika, metodika a psychologie, v rámci tzv. pedagogického minima.

Pedagogické minimum odborníkovi z praxe zprostředkuje informace o tom, jak příslušné znalosti ze svého oboru předat studentům, aby to snadno pochopili. V době před sametovou revolucí učili odborníci odborné předměty na školách také, ale nikoho tehdy nenapadlo, že strojař by měl učit češtinu. Protože nebylo možno učit tzv. neaprobovaně, to jest učí, kdo je, to, co je zrovna potřeba. Aprobovanost přestala být vyžadována už dávno.

Školství – stejně jako řada dalších oborů – v počátečním období budování kapitalismu utrpělo mnoho škod. Jednou z největších byly škody na lidech. Ze školství odešla bez náhrady řada kvalitních učitelů. Zkušení učitelé odešli do důchodu. Jejich kolegové ve středním věku odcházeli ze školství za lépe placenými pracovními místy do komerční sféry. Vlády premiéra Václava Klause problém nedostatku učitelů řešily snížením kvalifikačních požadavků. V době, kdy jsme se s Edou Zemanem stali ministry, mohl učit „každý”. Učitel dokonce ani nemusel mít vystudovanou žádnou vysokou školu. Úroveň vzdělání podle toho také vypadala.

Vláda premiéra Miloše Zemana, jako jedno ze svých prvních opatření, provedla zvýšení platů veřejných zaměstnanců. Tedy nejen lékařů a zdravotních sester, ale také učitelů. Během doby, kdy byl „malý Zeman”, jak se Edovi přezdívalo, ministrem školství, vláda učitelům zvyšovala platy každý rok. Projevilo se to jednak zastavením odchodu kvalifikovaných učitelů ze školství, ale též návratem části učitelů, kteří před tím školy opustili.

Eduard Zeman však věděl, že k trvalejšímu zvýšení kvality vzdělávání je nutné zajistit, aby učitelé měli lepší právní postavení. Aby to nebyli „vystrašení podučitelé” jako v dobách Rakouska-Uherska, kteří se musí neustále třást o pracovní místo. Zrušení požadavku na odbornou kvalifikaci totiž ředitelům dávalo možnost kdykoli nahradit kvalitního kantora, který se znelíbil – třeba pro své politické názory – kýmkoli z úřadu práce, kdo uměl číst a psát aspoň natolik, aby zvládl vyplnit třídní knihu. Takové prostředí nevytváří zrovna dobré předpoklady pro práci v již tak psychicky náročné profesi, jako je výuka dětí.

Proto můj bývalý kolega Zeman prosadil do školského zákona požadavek, aby vyučovat mohl pouze kvalifikovaný učitel. Tuto podmínku nebylo po letech devastace školství možné splnit pouhým zákonným nařízením. Učitelům se v původní verzi zákona dávalo několik let na to, aby si chybějící části kvalifikace mohli doplnit. Účinnost požadavku na kvalifikovanost učitelů však byla ještě několikrát zákonodárci odsunuta. Po vládě Miloše Zemana nastoupila vláda premiéra Vladimíra Špidly. V ní měli velké slovo lidovci a členové Unie svobody (přeběhlíci z ODS), kteří se na předchozí devastaci školství podíleli ve vládách Václava Klause. Další odklad zařídily vlády s premiéry z ODS – konkrétně Mirka Topolánka a Petra Nečase.

Během té doby školství upadlo do stejného marastu jako za dob premiéra Václava Klause. Prvním ministrem po Edovi Zemanovi, který považoval kvalitu učitelů za důležitější, než možnost šetřit na jejich platech, byl Marcel Chládek. Během jeho ministrování se Eduard Zeman na ministerstvo vrátil do funkce školského ombudsmana, kterou vykonával prakticky až do své smrti. Ministr Chládek dokázal zabránit tomu, aby byl zákonný požadavek na odborné vzdělání učitelů dále odkládán. V roce 2014 vstoupila v účinnost část zákona o pedagogických pracovnících, která předepisuje, že učit může pouze kvalifikovaný pedagog.

Změna právního postavení učitelů se na podmínkách jejich práce projevila. Ředitelé škol museli začít s učiteli jednat slušněji. Skončila doba, kdy se učitelé museli obávat si svému nadřízenému říci o nové učebnice, nebo kvalitnější výukové pomůcky. Nebo o vyšší plat. Ředitel už nemohl kvalifikovaného kantora odbýt slovy „když se ti to nelíbí, můžeš jít – z pracáku mi na zalepení tvého místa vždy někoho pošlou”.

Najednou ředitelé začali učitelům dávat pracovní smlouvy na dobu neurčitou – místo dosavadních smluv na dobu 1 roku, které učitele vylučovaly z možnosti vzít si hypotéku. Z učitelských pozic postupně zmizeli studenti, kteří v probírané látce byli před žáky jen několik lekcí – třeba u jazyků. Takovíto „učitelé” byli u mnoha ředitelů oblíbeni kvůli nízkým nárokům na mzdu. Kvalita jejich práce ovšem podle toho vypadala. Školství se po mnoha letech začínalo pomalu stabilizovat.

Zákon, který požaduje, aby učili pouze kvalifikovaní učitelé, není špatný. Stejně jako nejsou špatné zákony, které nařizují, že před trestním soudem může obžalovaného obhajovat pouze advokát s právnickým vzděláním, nebo že pacienta může léčit pouze lékař který vystudoval medicínu. Možná, že řezník by byl levnější než chirurg. Rozhodně bych však nechtěl, aby mi operoval ani slepé střevo. Ve státech, které mají nejlepší výsledky ve vzdělávání, jako jsou skandinávské země, ale i Německo nebo Rakousko, smějí vyučovat rovněž výhradně kvalifikovaní učitelé. Ostatně i statistiky České školní inspekce z kontrol výuk ve školách dokládají, že kvalifikovaní učitelé učí mnohem lépe než ti bez pedagogického vzdělání.

Během účinnosti zákona jeho požadavky drtivá většina učitelů splnila. Bez pedagogického vzdělání dnes ze 170 tisíc učitelů učí „na výjimku” pouze 748 učitelů. Ve velkých městech si ředitelé stěžují na nedostatek kvalifikovaných učitelů. Jde o problém zejména největších měst jako Praha, kde mají učitelé problém ze svých platů zaplatit neregulované nájemné a kde jsou ceny bytů tak vysoké, že na hypotéky dosáhnou pouze nejvyšší manažeři poboček nadnárodních korporací.

Školství mohlo dnes být v mnohem lepším stavu, kdyby krátce po zavedení povinnosti najímat na učitelská místa kvalifikované pedagogy, ministryně školství Kateřina Valachová nespustila ve školách inkluzi počesku. Kvůli ideologii, kterou mnoho let prosazují nevládní neziskové organizace, z jejichž řad si ministryně Valachová nabrala do úřadu poradce, bylo zrušeno mnoho speciálních škol pro děti s poruchami učení a chování. Jejich vrchnostenské přeřazení do základních škol v běžných školách způsobilo neskutečné zmatky. SPD předložila vloni novelu školského zákona na zrušení inkluze. Vládní většina ji však blokuje.

Inkluze „sežrala” peníze, které byly původně určeny pro učitele. Mnoho z nich po odebrání tzv. osobního ohodnocení ve prospěch zaplacení nákladů školy na inkluzi ze školství odešlo. Vláda místo toho, aby vyřešila jeho příčinu – tedy zrušila inkluzi ‒ reagovala na opětovný odchod učitelů ze školství předložením novely zákona, která má umožnit učit i nekvalifikovaným. V podstatě chce provést inkluzi nekvalifikovaných mezi kvalifikované učitele. Lze důvodně očekávat, že výsledek by v případě schválení této novely byl stejně katastrofální, jako když byli mezi běžné děti poslány ty s poruchami učení.

Ministr školství Robert Plaga (ANO), který se během výkonu své funkce obklopil rovněž samými zástupci neziskovek, které profitují z inkluze a které považují učitele za největší nepřátele vzdělávání, při zdůvodňování návrhu zákona lže, jako když Mladá fronta tiskne. Tvrdí například, že dnes nemohou informatiku vyučovat odborníci na výpočetní techniku, nebo odborné předměty jako strojírenství odborně zdatní strojaři. A proto, že prý novelu předkládá. Profesní odborníci samozřejmě už podle stávajícího zákona učit mohou. Ti, kteří o to stojí i přes nízké platové ohodnocení, si již pedagogické minimum dodělali, nebo si jej podle zákona na některé z vysokých škol dodělávají.

Neziskovkám, jejichž je ministr školství převodovou pákou ve vládě, jde o něco jiného. Chtějí de facto docílit likvidace pedagogických fakult. Vystudované učitele pak chtějí ve školách nahradit absolventy obskurních oborů, jako např. „genderová studia”, kterým prodají papír o rychlokurzu učitelství, jehož vydávání by jim novela měla umožnit.

Novela je napsána tak špatně, že by ředitelům škol dala možnost poslat učit v podstatě kohokoliv s tím, že si do 3 let doplní vzdělání. Nebo také ne – výslovný požadavek v novele není. Přijde mi to podobné situaci, kdy by ředitel ČSAD mohl za volant autobusu posadit člověka, který má řidičák jen na osobní auto – s tím, že si řidičské oprávnění na autobus dodělá během tří let. Nyní je ve sněmovní verzi napsáno, že to musí být vysokoškolák. Parta neziskovkářů, která radí současně ministru školství i předsedovi školského výboru Senátu a neúspěšnému kandidátu na prezidenta Jiřímu Drahošovi, však už má v Senátu připraven pozměňovací návrh, který by umožnil učit i lidem bez vysokoškolského vzdělání. Hrůza domýšlet, komu všemu by se děti mohly dostat ve školách do rukou.

Tento legislativní paskvil tlačí Sněmovnou „nesvatá aliance” ANO + ODS + Piráti + Starostové. Že by platforma budoucí vlády?