Česká státnost nezanikla ani po 15. březnu 1939

Jen pár vět k článku: „Den zrady. Poslanci žádají, abychom si připomínali německou okupaci“

Odkaz – ZDE: článek na serveru Parlamentní listy

 

Citace z textu článku: „Po svévolném rozhodnutí Hitlera vojensky obsadit zbytek území Československa a vzniku Slovenského státu se Velká Británie a Francie zmohly pouze na diplomatický protest. Tímto dnem zanikla státnost mladé Československé republiky a vznikl protektorát Čechy a Morava,“ dodávají poslanci. Nový významný den by se oficiálně jmenoval Den zrady, zánik státnosti Československa.“

V civilizovaném světě, kde platí mezinárodní právo, nelze likvidovat státnost jakéhokoliv státu pouhým nasazením agresivní mocné a hrubé síly, která oběť agrese převálcuje. Nasazení agresivní síly, zpravidla vojenské, je v hrubém rozporu s mezinárodním právem a jakékoliv důsledky takovéto akce mezinárodní právo neuznává, naopak trestá agresora. Agresorem bylo Německo a my jeho oběť.

Je sice pravdou, že de facto takový stát může přestat existovat a ve stavu faktické neexistence setrvat i po určitou dobu. De iure však jeho existence trvá i nadále. Tak to bylo v případě obsazení zbytkového Československa německými vojsky. Hitler sice vyhlásil protektorát Čechy a Moravu, ale ten uznalo Německo a jeho někteří tehdejší spojenci. Protektorát se stal součástí hitlerovské říše. V jeho čele stál E. Hácha jako tzv. státní prezident. Z hlediska nacistického Německa čs. státnost zanikla. Bude-li se i dnes někdo na předmětné tehdejší dění dívat nacistickými brýlemi, pak může mluvit o zániku naší státnosti. My ostatní bychom tak činit neměli.

Z hlediska ostatního světa čs. státnost nezanikla. Řada států, a těch byla velká většina,  „transformaci“ Československa v protektorát neuznala a naopak, v souladu s mezinárodním právem, uznávala existenci zbytkového Československa  de iure. Proto prezident E. Beneš mohl v Anglii vytvořit tzv. prozatímní státní zřízení, čs. vládu, Státní radu, a pomocí dekretální normotvorby, dekretů ústavních, které měly sílu ústavních zákonů, i dalších dekretů, s právní silou zákonů, rozvíjet náš čs. právní řád. Čs. londýnská vláda byla postupně uznána spojenci a dalšími státy. Mezinárodně uznávanou hlavou našeho zahraničního odboje byl prezident dr. E. Beneš. Jejich práce přinášela výsledky. Naši západní spojenci např. postupně uznaly tzv. Mnichovskou smlouvu za neplatnou a přiznali nám právo na reparace za škody, které nám v důsledku německé agrese vznikly.

 

Tolik jen v plné stručnosti.

 

I další citát z uvedeného článku je velmi zajímavý. Posuďte sami. „V tento den se dokonala zrada spojenců započatá v Mnichově roku 1938, kdy velmoci Velká Británie, Francie, Německo a Itálie donutily československou vládu přijmout odstoupení území Sudet Německu,“ stojí v důvodové zprávě.

Je třeba hned na počátku uvést, že tzv. Sudety existovaly jen v představách znacizovaných henleinovců a jejich stoupenců. My jsme mluvili o našem pohraničí. Henleinovci razili název „Sudety“. Je skutečností, že tzv. Sudety nikdy v ČSR neexistovaly jako nějaká územně-správní jednotka. Pouze v nacistickém rajchu  byla „Sudetengau“, která však zdaleka nebyla  územně totožná s tzv. Sudety,  V poslední době lze pozorovat snahu termín „Sudety“ a jeho odvozeniny vnést do našeho politického života. A nyní dokonce opětně i do našeho zákonodárství. Termín „Sudety“ používají již delší dobu dokonce i někteří naši političtí představitelé, např. pánové Bělobrádek, Herman. Ten první o sobě kdysi prohlásil, že je „sudetským Čechem“.

Jsme proti užití termínu „Sudety“ kdekoliv. I v návrhu zákona nebo v jeho důvodové zprávě. Němečtí antifašisté se nepokládali za „sudetské“ Němce. Byli vždy československými občany německé národnosti. Toto označení němečtí nacističtí hlavouni odmítali. Podporovali jednoznačně henleinovce při prosazování pojmu „sudetští Němci“ a „Sudety“. Tzv. sudetští Němci a němečtí antifašisté stáli politicky proti sobě.

Ano, je správné prosazovat, aby 15. březen se stal našim památným dnem. Odmítáme však uvedenou terminologii a závěry o zániku čs. státnosti. Snad bychom si měli připomenout, že naše diplomacie vždy zastávala stanovisko o nepřetržité kontinuitě čs. státu od jeho vzniku po současnou dobu. ČR se stala nástupnickým státem Československé republiky.

 

JUDr. O. Tuleškov, České národní listy

 


 

 Publikováno na podobné téma:

Sdílet příspěvek:

Autor příspěvku: Aliance národních sil

Profilový obrázek
Aliance národních sil

1 komentář u „Česká státnost nezanikla ani po 15. březnu 1939

    Profilový obrázek

    Vašík

    (16. 3. 2020 - 13:42)

    Komentář návrhu trojice poslanců na ustanovení 15. března památným dnem (Haló noviny 9. 3.) jako DEN ZRADY A ZÁNIK STÁTNOSTI – facebook

    Prosím Haló noviny jako jejich čtenář od nultého čísla, aby laskavě nežvanily. Jakýpak zánik státnosti? To už vážně chceme to nacistické právo implantovat do současné doby i my? Za sebe tedy říkám NE! Pro mě Československo zaniklo až aktem řádně zvoleného parlamentu roku 1992. Není to také nic příjemného, ale co nadělám.

    Kdežto roku 1939 k zániku státu nedošlo. Československo se dostalo do nepřátelského obsazení, to je fakt. Ale trvalo. Nebo ho někdo zrušil? Beneš řekl Mám svůj plán. Národ se mu smál. Ale ten plán to vyhrál.

    Co znamenal Benešův plán? Nehádat se v tom pomnichovském okamžiku s Německem nebo Británií. To nemělo cenu. Proto podal abdikaci. Protože mnichovské ujednání bylo klasickým příkladem nerovnoprávné smlouvy, a taková nemá v mezinárodním právu podporu. Poškozená strana se neměla zúčastnit, kdežto obmyšlený stát byl dokonce hostitelem jednání. Skandál.

    Beneš vzal na sebe velké riziko. Nenařídil našim dvěma diplomatům zavřeným tehdy v mnichovském hotelu pod policejní kuratelou, aby se do jednání konference hleděli dostat za jakoukoli cenu. Jejich internace naopak našim záměrům vyhovovala. Bylo třeba, aby jednání proběhlo o nás bez nás.

    Beneš spolehl na válku a na to, že velmoci tak dostanou rozum. Stalo se. Realita je všechny dostala. Museli se mnichovských závěrů vzdát. Proto dnes nemáme státní hranici u Plzně, u Mělníka a u Chocně. Protože to by velmoci prostě neobhájily. (Žvásty o ztrátě státnosti však tento paskvil vlastně opět přivolávají!)

    Právník a politik Beneš kalkuloval s každým písmenkem platné čs. ústavy. Jeho abdikace byla důsledkem mimořádné situace, nespravedlivé mnichovské dohody, rovněž volba Háchova nebyla pak právním aktem zcela svobodného státu.

    Čili Benešovo presidentství legálně trvalo a končilo podle tehdejší ústavy roku 1942. Ovšem vzhledem k mimořádné situaci na území ČSR bylo (opět v duchu ústavy) automaticky prodlouženo až do doby, než se bude moci sejít čs. Národní shromáždění k volbě nové hlavy státu. To všechno po dobu války platilo.

    Všechny státoprávní akty, které se udály po mnichovském ujednání, měly tím pádem nulovou legitimitu. Republika trvala. Nebylo ani odtržení pohraničí, ani samostatný Slovenský stát, i když ten sám o sobě byl tehdy ustanoven zcela v duchu zákonů.

    Po osvobození jsme se vrátili do normálu. Hranice byly jasné, mimořádná právní opatření (tzv. dekrety) byla potvrzena parlamentem, zločiny našich občanů byly souzeny dle práva jako zrada, v to počítaje i hříchy Tisovy atd. A volba Beneše presidentem po válce? I ta byla v pořádku. Ta samá osoba může být zvolena podvakrát za sebou.

    A vy byste chtěli přiznat zrušení státnosti? Není proč. Politická předvídavost a genialita Edvarda Beneše nás udržela ve hře. Jádrem návrhu KSČM se musejí stát německé ničemnosti a nespravedlnosti, jakož i památka obětí nacistické zlovůle. Nikoli nyvé vzlyky nad koncem čs. státu.

Komentáře nejsou povoleny.