Česká republika na cestě sebedestrukce

Petr Schnur píše o sebedestruktivních důsledcích vrbětického případu pro Česko (výběr z článku).

Česká tragikomedie

V kontextu výše uvedených úvah je zde možný i domácí komponent: celá kauza je zároveň, ať již úmyslně nebo jako vedlejší produkt, přímým útokem na prezidenta Zemana, jehož zahraničně politické aktivity neodpovídají plně americkým představám o transatlantické loajalitě. I nyní se Miloš Zeman jako jediný z ústavních činitelů zachoval státnicky, když si na soud vzal čas. Tím se liší nejen od vlády a opozice, ale i od evropských lídrů, kteří byli a jsou ochotni konstatovat ruskou vinu takříkajíc s předstihem. Budiž na tomto místě tučnou čarou podtrženo: kvalita „důkazů“ ve všech zmíněných kauzách by v neobstála v žádném trestněprávním procesu, pokud by byl veden podle pravidel a v rámci právního státu. A presumpce viny stojí k principům právního státu v zásadním rozporu.

Zároveň byl očividně pacifikován i premiér Babiš. Jeho kurs nebyl vysloveně protiruský, navíc zamýšlel změny na ministerstvu zahraničí. Co se EU týče, nenechal se vmanévrovat do zcela iracionální, ideologicky laděné a v podstatě neoliberální klimatické linie, v otázce migrace držel basu s Polskem a Maďarskem. Není divu, že ho Evropská komise nezařadila mezi „slušné“; v německých „vůdčích médiích“ fungoval pod nálepkou populista. Nyní vše nasvědčuje tomu, že i kauza Babiš je uzavřená.

Za normálních okolností v zemi, která si vypěstovala historické sebevědomí a alespoň určitý standard politické a diplomatické kultury, by existovala naděje, že opozice po volbách odstartuje nový česko-ruský dialog a alespoň se pokusí věci narovnat. Nemluvě o tom, že celá akce je prostě neskutečný průšvih s nedozírnými následky pro nás i Evropu. České specifikum spočívá v tom, že opozice, ona koalice „slušných“, je ještě primitivněji protiruská než vláda, že je ochotná zemi totálně a beze zbytku podřídit podle situace komandu z Washingtonu, Bruselu nebo Berlína. Snad jediný prezident si uvědomuje dalekosáhlé důsledky činu, které možná Babišovi až nyní, s osudným zpožděním, docházejí. Naznačovaly by to jeho slova o tom, že se nejedná o státní terorismus. Tento pokus něco uhladit nebo alespoň částečně napravit zní stejně bezmocně jako jeho formulace o důkazech: ani ryba, ani rak.

Česká politická reprezentace přitom působí jako hlouček kluků, kteří si hrají na gangstery a omylem se dostali do městské čtvrtě ovládané drogovými kartely. Kdo viděl italský film „Gomora“, ví o čem je řeč. Možná i evidentně dezorientovanému Hamáčkovi po jeho SOS na eurokolegy, kteří ho sice verbálně podpořili, ale bez praktických kroků, došlo, jaká je transatlantická realita. Český vyhazov ruských diplomatů asi EU nepotěšil, ba naopak: státy, které se nechtějí vzdát Severního proudu, vědí, že tím Češi dali Bidenovi & Co. další trumf, který obrátí proti nim. Možná i to je důvod k tomu, že i jindy protiruská média o českém průšvihu více méně mlčí.

Namísto vyvážené, chytré a racionální diplomacie (autor někde četl, že se prezident Zeman usiloval nabídnout Prahu jako místo setkání Putina s Bidenem) se stáváme zcela povolným, navíc naivním nástrojem amerických strategických zájmů. Právě menší země, které neopustil pud sebezáchovy, usilují o pokud možno vyvážené hospodářské vztahy – velký francouzský prezident de Gaulle by to nazval „ekonomické vztahy všech azimutů“ s prioritou domácí výroby. V praxi to znamená, že klíčová průmyslová odvětí se nesmí stát předmětem spekulace nadnárodních korporací a cizích politických zájmů. V dnešní situaci připomeňme jen smutný osud českého farmaceutického průmyslu. Tam, kde jsou nutné zahraniční investice jako v případě Dukovan, se inteligentní politika snaží vyvarovat jednostranných závislostí. A kdo ještě po třiceti letech neoliberalismu nepostřehl, jak u nás multikoncerny „obchodují“ a kdo je mistr světa v udělování hospodářských sankcí, lidově řečeno v politickém vydírání prostřednictvím ekonomických závislostí, tomu není pomoci.

Bláboly o bezpečnostním riziku, pokud by dukovanský tender vyhrály Čína nebo Rusko, nejsou ničím jiným než vydlážděním cesty pro Westinghouse, francouzská a jihokorejská účast momentálně dělá dojem formální záležitosti.

Naivně přihlouplá česká politická reprezentace sama sebe přivedla do takřka bezvýchodné situace, ve které vede zemi do kvazi koloniální závislosti. Tragické je, že od opozice nelze očekávat nic jiného než to, že dílo nadšeně dokoná. Nicméně neměla by zapomenout na staré pravidlo: kdo se sám ponižuje, nemůže se divit, že ho ponižují jiní.

 

Zdroj:Celý článek Petra Schnura na portálu časopisu  ! argument

 


 
 

Publikováno na podobné téma:

Autor příspěvku: ans