Odkud se vzal název Slované. Teorií je více, jedna z nich hovoří o tom, že je odvozen od slova sláva, slavný, slovutný, proslulý. Na tomto pojetí bazíruje např. obrozenecký básník Ján Kollár ve svém díle Slávy dcera. Zde mj. předpovídá slavnou budoucnost Slovanů např. veršem cituji: „Až slovanská řeč bude zníti nad Seinou….“ Realita dokonce předčila jeho očekávání. Slovanská řeč sice na Seinou nezní, ale za to rezonuje nad Ženevským jezerem a řekou Potomac, kdy ruština tvoří jeden z jednacích jazyků OSN.
V této souvislosti nemohu podpořit Den genocidy slovanských národů. Tato vzpomínka zavání na sto honů poraženectvím a bolestínstvím nehodným slavných. Slavní přece nemohou hořekovat nad svým osudem, ale musí se chovat podle svého jména. Předpokladem slávy a úspěšnosti Slovanů je jejich jednota a vzájemnost. Proto s bolestí přijímáme současný ozbrojený konflikt dvou největších slovanských národů. A historie nám dává řadu příkladů, kdy rozkol přinášel bídu a ponížení, zatímco jednota a spojenectví zakládaly vítězství a slávu.
V letošním roce jsme si připomenuli jedno z nejsmutnějších výročí v dějinách Slovanů – 800 let bitvy na řece Kalce, nyní Kalčik u Doněcka, kdy byla spojená a početnější ruská, přesněji řečeno staroruská vojska složená z předků dnešních Bělorusů, Rusů a Ukrajinců a Kumánů, ve staroruských letopisech označovaných jako Polovci, drtivě poražena méně početnými mongolskými vojsky pod velením vynikajících vojevůdců Sübetaje a Džebeho. A příčiny porážky? Nejednotnost a nedisciplinovanost staroruských knížat a špatné velení Mstislavem III. Haličským. A pověsti o jeho lstivém vylákání Mongoly jsou jen slabou apologetikou této potupné porážky.
Na druhé straně nejreprezentativnějším příkladem slovanské vzájemnosti a solidarity je bitva u Grunvaldu, též Tannenergu či Žalgirisu roce 1410 mezi vojsky polského krále Ladislava II. Jagelonského a tehdejší největší vojenskou mocností Evropy Řádem německých rytířů. Na straně polského krále bojovali nejen Poláci, Slezané a Litevci, ale také Češi, Moravané, Bělorusové, Ukrajinci a Rusové. Jistě našli se v řadách Čechů zrádci, kterých nebyl v česká kotlině nikdy nedostatek Prkošem z Bíliny počínaje a kteří vystupovali na straně Řádu. Ale i mezi Poláky se našli podobní, ovšem vše bylo marné. Není bez zajímavosti, že polský král postavil proti čelnímu úderu řádové těžké jízdy právě Rusy – smolenskou pěchotu, která byla sice v podstatě zmasakrována, ale vyčerpala německé rytíře natolik, že jejich porážka byla neodvratitelná.
Vzpomeňme i epizodické případy vzájemné slovanské podpory, kdy ruští carové podporovali národně osvobozenecký boj balkánských národů např. Bulharů proti Turkům nebo Černohorců proti Benátčanům. Jistě nebude bez zajímavosti poznamenat, že 2/3státního rozpočtu Černohorského knížectví tvořily dotace carského dvora. Odtud asi původ jiného Kollárova verše: „ přimkni se tam k tomu dubisku, jež zhoubným až dosaváde odolává časům.“ Nebo vzpomeňme zbojnické družiny na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi, kdy proti feudální zvůli bojovali společně slovenští, polští a rusínští rebelové.
A právě u těch Rusínů se chci stavit.
Rusíni představují autochtonní obyvatelstvo v Karpatech, odlišné od svých slovanských soukmenovců, Bělorusů, Rusů a Ukrajinců. Jde pravděpodobně o potomky současníků staroruského etnika, tedy národ starší, než jsou zmínění Bělorusové, Rusové a Ukrajinci. Zdůraznit je třeba i tu skutečnost, že Rusíni přijali křesťanství minimálně 100 let před pokřesťanštěním Rusi.
Zde ještě jedna důležitá poznámka. Proč hovořím o Rusi a používám přívlastek staroruský. Po dlouhou dobu byl staroruský stát označován jako Kyjevská Rus. To je ovšem novotvar, neboť staroruský stát sám sebe vždy označoval jako Rus. Zdá se, že nyní nastoupil nový historiografický trend, který od názvu Kyjevská Rus upouští. A obyvatelstvo tvořil staroruský národ, z něhož se v důsledku historické vývoje konstituovali výše zmíněné východoslovanské národy.
A ačkoliv jsou Rusíni ve všech zemích, kde žijí, uvádím v abecedním pořadí: ČR, Chorvatsko, Kanada, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Srbsko, USA považováni za svébytný a samostatný národ, nikoliv pouze za etnikum či národnostní skupinu, na Ukrajině tomu tak není. Zde jsou Rusínům upírána jejich národnostní práva v rozporu s mezinárodními dokumenty a hlavně historickou realitou. Vždyť právě Podkarpatská Rus, nyní Zakarpatská oblast Ukrajiny, nebyla nikdy součástí staroruského státu ani carské říše, nýbrž jen a jen Uherského království, aby se po 1. světové válce stala načas součástí ČSR, což byl její zlatý věk.
A zde by měly právě slovanské organizace vyvinout úsilí a přispět k tomu, aby se tento naprosto nežádoucí stav změnil. Jen jednota a vzájemnost Slovanů je činí slavnými ve smyslu Kollárova pojetí jejich úspěšné budoucnosti. Zde se ještě sluší ve vztahu ke Slovanům připomenout jednu významnou, shodou okolností německou, osobnost. Je to Carl von Clausewitz, pruský generál a významný válečný stratég a vynikající vojenský teoretik. Kromě jeho okřídleného výroku: „Válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky,“ mu je připisováno i poučení, že základním předpokladem úspěšného vedení války je – nepochodovat na Moskvu!
Ale přesto naším hlavním úkolem budiž boj za mír a přátelství mezi všemi národy, nejen slovanskými.
JUDr. Petr Šáda
Tato slova zazněla na oslavách Dne slovanské vzájemnosti 9.9.2023 na přehradě Olešná u Frýdku Místku.
