Fake news – nepravdivá zpráva, nebo naše zaslepenost a neochota vidět pravdu.
Píše se rok 2019, třicet let po „banánové revoluci“. Situace ve světě, v Evropě a v našem státě je taková, jaká je. Sdělovací prostředky (mimo alternativních) píší o úspěších a světlých zítřcích. Jsme v předvolebním období před volbami do Evropského parlamentu, kam jsme vlezli v bláhové naději, že naše osudy budou řídit ti nejlepší z nelepších z Evropské unie. Zkušenost denně přesvědčuje o tom, jak jsme byli naivní. Udržitelný růst, do kterého jsme se tak zahleděli, se rozplývá v našem snu.
Nejnovější zprávy hovoří o tom, že růst největší ekonomiky v Evropské unii tj. Německa se odhaduje na 0,5 % a to jen proto, aby „0“ nebo „-„ nevypadalo tak blbě. Naše politická reprezentace se hádá o Čapí hnízdo, nebo o tom, jestli na Pražské radnici má viset tibetská vlajka. Z politického záhrobí vylézají staronoví proroci, kteří se nás snaží přesvědčit o tom, že už dávno vše předpovídali a zuby, nehty bránili naši vlast před tuneláři, rozkrádači a podvodníky z celého světa. Nastiňují „nová“ řešení.
Smutné na tom všem je, že společnost nebyla do současné doby připravena říci, dost! Ve svých článcích píši již léta o absurditě po revoluční doby. V nepravidelných intervalech tuto situaci nazývám „absurdním divadlem“ naposledy tomu bylo 2016. Kolikrát ještě se musí objevit varování před neodvratným nebezpečím. Pro osvěžení paměti našich čtenářů si dovolím uvést poslední volání po sebezáchově, pod tímto zmiňovaném názvem.
Absurdní divadlo
Ve světle současných událostí se nám jeví naše společnost, jako jedno velké absurdní divadlo. Máme již „Zlatou kapličku“, ale co jsme si postavili za pětadvacet let, to překonává veškeré představy.
Celá stavba našeho společenského divadla, stojí na základních kamenech zvaných „demokracie“. Podívejme se blíže na prvotní definici tohoto pojmu.
Schůze lidového sněmu se konaly nejméně čtyřicetkrát do roka. Účast jednotlivých členů na něm byla honorována platem. Členy sněmu se mohli stát svobodní athénští občané, kteří mohli nosit zbraň a byli starší 21 let. Mezi lid se v Athénách nepočítali cizinci, ženy a otroci. Například před začátkem Peloponéské války (roku 431 př. n. l.) žilo v Attice kolem 200 000 dospělých jedinců, z toho bylo 20-25 000 občanů mužského pohlaví, 80 000 otroků a 25 000 cizinců (metoiků).
Sněm disponoval nejen zákonodárnými, ale také výkonnými a soudními pravomocemi. Mohl využít i institutu tzv. ostrakismu pro vyhnání nepopulárních politických osobností za hranice země na 10 let, což byla prevence před možným využitím jejich popularity ke svržení demokratického zřízení.
Po tisíciletí se tento pojem a systém vyvíjel. Po roce 1989 jsme natěšení na demokracii převzali model, který nesl tento skoro zbožštěný název. A tak jsme se pustili do díla. Začali jsme budovat svou „Zlatou kapličku die Nummer zwei„. Postavili jsme chalupu a nahrnuli jsme se na avízované představení. Obsazení rolí bylo impozantní. Hlavní role hráli ministři, poslanci a samotný prezident. A tak jsme nepochybovali o skvělém uměleckém zážitku. Ke konci třetího dějství jsme však začali střízlivět z našeho očekávaného uměleckého snu. Nestačili jsme se divit, co nám aktéři na jevišti předvádí.
Podle Williama Shakespeara se herci zabývali otázkou „být či nebýt“ a my v hledišti jsme si zas říkali, zda „bít či nebít“. Diváci se začali netrpělivě a podrážděně vrtět ve svých sedačkách a celý dav dával hlasitě najevo, že divadelní představení nestojí za nic. Bouření zapříčinilo, že se celá stavba „Kapličky“ začala hroutit na naše hlavy. Obecenstvo se rozeběhlo do svých domovů a začalo budovat záchranný systém svých životů. Ze sdělovacích prostředků se dozvídalo, že naše druhá kaplička je fuč. Prostě není. Tak se všeobecně předpokládalo, že herci předmětného představení zůstali pod troskami. Všichni se tak trochu začali cítit opuštění a bezradní. Kdo nám teď bude hrát?
Jak to tak bývá, přišel čas jara a oslav lepších časů. Lidé se začínají scházet na náměstích a vesele pokřikovat hesla, jak se po dobu léta budeme mít.
Shůry z prostoru odnikud však zaznívají fanfáry! Lidé umlkají a zprvu se domnívají, že zazněly trouby nebeské. Někteří v nadšení křičí. Zázrak! Ti unavenější z uměleckých zážitků posledních dnů zas vzdychají, konec světa. Jak to tak bývá, ti druzí mají pravdu. Branami našich měst přijíždí cirkus. Na vozech artisté a herci. Vesele mávají a provolávají: „Hurá, hurá“. Na mou duši jsou to naši herci ze zaniklé kapličky. Ano, ano, ministři, poslanci nás přišli obveselit. Mají i medvědobijce. Ten za sebou, daleko za vozem, táhne medvěda v řetězech. Černý na čestném místě pokyvuje hlavou a prstem k Nebi naznačuje, že nám poví novinu.
Však Nebe čisté, bez znamení, zpráva asi přijde o novoluní. Stařec na kozlíku práská bičem, o morálce křičí, přičemž neznaje ostudu močí beze studu jako náš pes na dvorku, když čeká na čubku. Na konci průvodu kdosi v sedu v mercedesu se značkou EU. (Ta zvláště nás zaujala. My, Kocourkovští, máme tak maximálně na trakaři řehtačku. „No, však jsou Velikonoce“, říkáme si.)
Ti v průvodu jsou jinčí páni, mají značku na zadání. Kejklířský proviant vezou v řebřiňácích plných. Hlavou nám tím vším matou „Plníme přání mnohých“. Však k našemu poznání, místo slámy, trčí hlavně pušek útočných. To není pravda, to jsou fámy, tvrdí misionáři mezi námi.
Za zlaťáky za městem domy staví. Mít z neziskovky zisk, to vadí? Tu odměnu zaslouženou dětem, co ukazovali světu cestu fetem. V tu chvíli odněkud, horda dědků s lampasy, přehrazuje vpád. Zde v předměstí nebudete hrát! Křičí: Naše domovy náš hrad.
A stalo se. Ne-u-vě-ři-tel-né.
V nových šatech nám začínají herci oznamovat nové motto staré hry. Už to není William a jeho „být či nebýt“, ale „byli jsme, jsme a budeme“.
Co myslíte, bude to představení k pláči či k pobavení?
Ještě, že tu jsou dědci s lampasy.“ Konec citátu.
Ano, jsou mezi námi schopní lidé, kteří by dokázali provést zásadní reformy. Rozhodně se nejedná o politické fosílie nebo o jejich pohrobky. Jedná se o lidi ze všech společenských skupin, kteří čekají jen na příležitost zachránit naší zemi. Dalo by se říci, že mezi námi je to pověstné a v proroctví předurčené „blanické vojsko“. Proto bych si dovolil doporučit, aby občané této země dali šanci Alianci národních sil, jejíž členové a příznivci jsou ochotni dostát svým slovům. Dejte šanci „ nové době“, ale pochopitelně si pohlídejte, aby vše neskočilo jako při „banánové revoluci“!
JUDr. Karel Hais, 1. místopředseda ANS
