75 let Velkého Vítězství: společná odpovědnost vůči historii i budoucnosti

Vladimír Putin

Od chvíle, kdy skončila Velká vlastenecká válka, uplynulo 75 let. Za tu dobu vyrostlo několik pokolení. Změnila se politická mapa planety. Není Sovětský svaz, který dosáhl grandiózního, drtivého vítězství nad nacismem a zachránil celý svět. Samotné události té války jsou dávnou minulostí i pro její přímé účastníky. Proč se ale v Rusku slaví 9. květen jako hlavní svátek? Zatímco 22. června se život doslova zastaví a hrdlo se svírá?

Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v dějinách každé rodiny. Za těmi slovy se skrývají osudy milionů lidí, jejich utrpení a bolest ze ztráty. Hrdost, pravda a paměť.

Pro mé rodiče znamenala válka strašná muka blokády Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa. Kde maminka zázrakem zůstala naživu. Otec, který měl uniformu, odešel jako dobrovolník bránit rodné město. Udělal totéž, co udělaly miliony sovětských občanů. Bojoval na stanovišti Něvský plácek, byl těžce raněn. Čím delší čas od té doby uplynul, tím větší je potřeba popovídat si o tom s rodiči, dovědět se více podrobností o válečné etapě jejich života. Ale už se nelze zeptat. Proto posvátně uchovávám v srdci rozhovory s otcem a maminkou, jejich potlačované emoce.

Pro mne a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnoučata a pravnoučata chápaly, jakými zkouškami a mukami prošli jejich předci. Jak a proč dokázali vydržet a zvítězit. Odkud se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která vyvolávala údiv a obdiv celého světa? Ano, bránili svůj domov, děti, své blízké, rodinu. Ale všechny sjednocovala láska k Vlasti, k Otčině. Tento hluboký, osobní cit se ve vší úplnosti odráží v samotné podstatě našeho lidu a stal se jedním z určujících faktorů v jeho hrdinném, obětavém boji s nacisty.

Často se klade otázka: „Jak se zachová dnešní pokolení? Jak bude jednat v podmínkách krizové situace?“ Před mýma očima jsou mladí lékaři, zdravotní sestry, nedávní studenti dnes nastupují do „červené zóny“ zachraňovat lidi. Naši vojáci, kteří čelí smrti v bojích s mezinárodním terorismem na Severním Kavkazu a v Sýrii. Zcela mladí lidé. Mnohým vojákům legendární, nesmrtelné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni dokázali, že jsou hodni hrdinských činů vojáků naší Vlasti, kteří ji ubránili ve Velké vlastenecké válce.

Proto jsem přesvědčen, že plnění povinnosti, bez ohledu na sebe, pokud to okolnosti vyžadují, je součástí charakteru národů Ruska. Obětavost, vlastenectví, láska k rodnému domovu, k rodině, k vlasti – tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální, stěžejní. Na těchto hodnotách z valné většiny spočívá suverenita naší země.

Berlín, 1945. Vojín Michail Makarov před Reichstagem. Foto: Anatolij Morozov, RIA Novosti.

Dnes u nás vznikly nové tradice, založené lidem, jako je „Nesmrtelný pluk“. Je to pochod naší vděčné paměti, pokrevním, živým spojením mezi pokoleními. Miliony lidí vyrážejí do ulic s fotografiemi svých příbuzných, kteří uhájili vlast a rozdrtili nacismus. To znamená, že jejich život, těžkosti a oběti, vítězství, které nám předali, nebudou nikdy zapomenuty.

Naší odpovědností vůči minulosti i budoucnosti je udělat vše pro to, aby se neopakovaly strašné tragédie. Proto jsem považoval za svou povinnost vystoupit s textem o druhé světové a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem o tom diskutoval se světovými vůdci a setkal se s jejich pochopením. Koncem loňského roku na summitu hlav států zemí SNS jsme byli jednotní v tom, že je důležité potomkům předat paměť o tom, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský lid, že v tomto hrdinském zápasu, jak na frontě, tak v týlu, stáli bok po boku představitelé všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsem také s kolegy hovořil o nejednoduchém předválečném období.

Náš rozhovor vyvolal značnou odezvu v Evropě i ve světě. Znamená to, že důraz na poučení z historie je skutečně nezbytný a aktuální. Spolu s tím se objevilo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů, hlasitého obviňování.  Řada politiků si ze zvyku pospíšila prohlásit, že Rusko se snaží přepisovat historii. Přitom však nemohli vyvrátit ani jediný fakt, ani jeden z předložených argumentů. Samozřejmě, je obtížné, ba nemožné rozporovat původní dokumenty, které jsou, mimochodem, uloženy nejen v ruských, ale i v zahraničních archivech.

Proto je potřeba pokračovat v analýze příčin, které způsobily světovou válku, v úvahách o jejích složitých událostech, tragédiích i vítězstvích, o poučení z těchto událostí. Je to důležité pro naši zemi i pro celý svět. A zde je principiálně důležité, opakuji, opírat se pouze o archivní materiály a svědectví pamětníků, a vyloučit jakékoliv dodatečné ideologické nebo politizující smyšlenky.

Ještě jednou připomenu očividnou věc. Hlubinné příčiny druhé světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků první světové války. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Prakticky se jednalo o oloupení země, která byla donucena vyplatit západním spojencům obrovské reparace vysávající její ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých sil, francouzský maršál F. Foch charakterizoval Versailleskou smlouvu prorockými slovy: „To není mír. To je příměří na dvacet let.“

Zejména národní ponížení vytvořilo prostředí příznivé radikálním a revanšistickým náladám v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto city, budovali svou propagandu, slibujíce zbavit Německo dědictví Versaille, obnovit jeho bývalou velikost, a v podstatě sváděli německý národ k nové válce. Paradoxně tomu napomáhaly, přímo či nepřímo, západní státy, především Velká Británie a USA. Britské a americké finanční a průmyslové kruhy dosti aktivně investovaly do německých továren a podniků vyrábějících produkci s vojenským využitím. Uvnitř aristokracie a politického establishmentu bylo nemálo příznivců radikálních, krajně pravicových a nacionalistických hnutí nabírajících na síle v Německu i v Evropě.

Versailleský „světový řád“ zrodil četné skryté rozpory i zjevné konflikty. V jejich základu ležely hranice nových evropských států, které svévolně stanovily vítězné mocnosti první světové války. Prakticky ihned po jejich zakreslení do map začaly teritoriální spory a vzájemné nároky, které se staly „časovanými bombami“.

Jedním z nejdůležitějších výsledků první světové války se stalo založení Ligy národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to pokroková myšlenka, jejíž důsledné uskutečnění bez přehánění mohlo předejít opakování hrůz globální války.

Chamberlain podepisuje mnichovskou dohodu. Foto: časopis „Rodina“

Nicméně Liga národů, v níž dominovaly vítězné mocnosti, Velká Británie a Francie, prokázala svou neefektivnost a jednoduše se utopila v neplodných rozhovorech. V Lize národů, ani na evropském kontinentu obecně, nebyly vyslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu ke zformování rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti, zejména k uzavření Východoevropského a Pacifického paktu, které by bývaly mohly postavit hráz agresi. Tyto návrhy byly ignorovány.

Liga národů nedokázala zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako byl útok Itálie na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě mnichovské dohody, na níž se kromě Hitlera a Mussoliniho podíleli i vedoucí představitelé Velké Británie a Francie, s plným schválením Rady Ligy národů, došlo k rozdělení Československa. V souvislosti s tím poznamenám, že Stalin se na rozdíl od mnohých jiných tehdejších evropských lídrů neposkvrnil osobním setkáním s Hitlerem, který tehdy byl v západních kruzích zcela úctyhodným politikem a vítaným hostem v evropských hlavních městech.

Do rozdělení Československa se současně s Německem zapojilo i Polsko. V předstihu se dohodli, komu připadnou které části československého území. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu J. Lipsky informoval ministra zahraničí Polska J. Beka o následujících ujištěních Hitlera: „… v případě, že mezi Polskem a Československem dojde ke konfliktu na půdě polských zájmů v Těšíně, Říše se postaví na naši [polskou] stranu.“ Šéf nacistů dokonce napovídal, radil, aby polské akce „následovaly teprve po zabrání Sudet Německem“.

V Polsku si byli vědomi, že bez hitlerovské podpory by jejich agresivní plány byly odsouzeny k nezdaru. Zde ocituji záznam rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě Hanse-Adolfa von Moltke s Josefem Bekem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a postoji SSSR k této otázce. Hle, co je tam psáno: „ … pan Bek … vyjádřil velkou vděčnost za loajální interpretaci polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů v době českého konfliktu. Vláda a společnost [v Polsku] bezvýhradně oceňují pozici Vůdce a říšského kancléře.“

Rok 1939. Německé jednotky vstupují do pražského Hradu. Foto: GettyImages

Rozdělení Československa bylo tvrdé a cynické. Mnichov rozbil dokonce i ty formální, křehké záruky, které na kontinentě ještě zůstaly. Ukázal, že vzájemné dohody jsou bezcenné. Zejména mnichovská dohoda zafungovala jako spoušť, po níž se velká válka v Evropě stala nevyhnutelnou.

Dnes by evropští politici, a především polské vedení, chtěli „zatajit“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich země tehdy zradily své sliby, podpořily mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily dělení kořisti. Ale také proto, že v těch dramatických dnech roku 1938 se pouze Sovětský svaz postavil za Československo.

SSSR, vycházejíc ze svých mezinárodních závazků, včetně smluv s Francií a Československem, se pokoušel tragédii zabránit. Polsko, sledujíce své zájmy, ze všech sil bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí J. Bek o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci J. Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „ … v průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla návrh připojit se k mezinárodnímu zásahu na obranu Československa.“

Británie, stejně jako Francie, v té době hlavní spojenec Čechů a Slováků, raději odmítly své záruky a vydaly tuto východoevropskou zemi napospas. Ne prostě vydaly, ale nasměrovaly snahy nacistů na Východ, s výhledem na to, aby se Německo a Sovětský svaz nevyhnutelně střetly a vzájemně se nechaly vykrvácet.

Právě to byla podstata západní politiky „appeasementu“. A to nejen ve vztahu ke Třetí říši, ale i k ostatním členům takzvaného antikomunisitického paktu – fašistické Itálii a militaristickému Japonsku. Jejím vyvrcholením na Dálném Východě se stala anglojaponská smlouva z léta 1939, která Tokiu uvolnila ruce v Číně. Vedoucí evropské země si nechtěly přiznat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět pochází z Německa a jeho spojenců. Počítali s tím, že je samotné válka mine.

Ribbentrop ukazuje Daladierovi místo, kde má podepsat mnichovskou dohodu. Foto: RIA Novosti

Mnichovská dohoda ukázala Sovětskému svazu, že západní státy budou rozhodovat o otázkách bezpečnosti bez ohledu na zájmy SSSR. A v příhodné situaci mohou zformovat antisovětskou frontu.

Zároveň s tím se Sovětský svaz snažil do poslední chvíle využít jakoukoliv možnost k vytvoření antihitlerovské koalice. Opakuji, nehledě na obojakou pozici západních států. Po linii výzvědných služeb tak sovětské vedení dostávalo podrobné informace o zákulisních anglo-německých kontaktech v létě 1939. Zdůrazňuji, že byly vedeny dosti intenzivně, přičemž prakticky současně s trojstrannými jednáními představitelů Francie, Velké Británie a SSSR, jež byly západními partnery naopak vědomě protahovány. V souvislosti s tím uvedu dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské misi, která přijela do Moskvy v srpnu 1939. V ní se přímo hovoří, že delegace musí „vést rozhovory velmi pomalu“; že „vláda Spojeného království není připravena přijímat podrobně rozepsané závazky, které by mohly za jakýchkoliv okolností omezit naši svobodu“. Také poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů vedli sovětskou delegaci nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechna zplnomocnění nezbytná k „podpisu vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě“.

Svou roli v nezdaru rozhovorů sehrálo Polsko, které nechtělo mít vůči sovětské straně žádné závazky. Dokonce i přes nátlak západních spojenců odmítalo polské vedení v případě konfrontace s Wehrmachtem součinnost s Rudou armádou. Teprve, když vešel ve známost přílet Ribbentropa do Moskvy, J. Bek neochotně a prostřednictvím francouzských diplomatů informoval sovětskou stranu o tom, že „ … v případě společných akcí proti německé agresi není vyloučena spolupráce mezi Polskem a Sovětským svazem za technických podmínek, které bude nutné definovat“. Současně svým kolegům vysvětlil, že „nejsem proti takové formulaci pouze za účelem usnadnění taktiky, ovšem náš principiální názor vzhledem k SSSR je konečný a nebude se měnit“.

Za dané situace podepsal Sovětský svaz Dohodu o neútočení s Německem. Fakticky to udělal jako poslední evropský stát, přičemž na pozadí reálného nebezpečí vedení války na dvou frontách: s Německem na západě a s Japonskem na východě, kde již probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn-Gol.

Stalin a jeho okolí zasluhují mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme zločiny režimu proti vlastnímu lidu i hrůzy masových represí. Opakuji, sovětským vůdcům lze vyčítat leccos, nikoliv však nepochopení charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí postavit samotný proti Německu a jeho spojencům. A u vědomí tohoto reálného nebezpečí jednali tak, aby získali drahocenný čas k posílení obranyschopnosti země.

O tehdy uzavřené Dohodě o neútočení se nyní mnoho diskutuje a mnoho se vyčítá zejména současnému Rusku. Jistě, Rusko je právním nástupcem SSSR a sovětské období, se všemi jeho triumfy i tragédiemi je neoddělitelnou součástí naší tisícileté historie. Ale rovněž připomenu, že Sovětský svaz zhodnotil tzv. pakt Molotov-Ribbentrop z právního i morálního pohledu. V Usnesení Nejvyššího sovětu [SSSR] z 24. prosince 1989 byly oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní svévole“, který v žádném případě nevyjadřoval „vůli sovětského lidu, který za tuto dohodu nenese odpovědnost“.

Zároveň s tím jiné státy raději nepřipomínají smlouvy, na nichž jsou podpisy nacistů vedle podpisů západních politiků. Nemluvě o právním nebo politickém hodnocení takové spolupráce, včetně tichého souhlasu některých evropských státníků s barbarskými plány a dokonce i jejich přímého schvalování. Co znamená cynická věta polského velvyslance v Německu J. Lipského, vyslovená na schůzce s Hitlerem 20. září 1938: „… za řešení židovské otázky mu postavíme … překrásný pomník ve Varšavě.“

Rovněž nevíme, zda neexistovaly nějaké tajné „protokoly“ a přílohy k dohodám řady států s nacisty. Zbývá jen „věřit na slovo“. Zejména nejsou dosud odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, zveřejnění dříve neznámých dokumentů předválečného a válečného období. Tak jak to v posledních letech dělá Rusko. Zde jsme připraveni k široké spolupráci, ke společným výzkumným projektům za účasti vědců historiků.

Ale vraťme s k událostem bezprostředně předcházejícím druhé světové válce. Bylo naivní věřit, že poté, co se Hitler vypořádal s Československem, nevznese další územní nároky. Tentokrát vůči svému nedávnému spoluúčastníku při rozdělení Československa, Polsku. Mimochodem, zde jako záminka posloužilo jedno z dědictví Versaille, osud takzvaného Gdaňského koridoru. Tragédii Polska, která potom následovala, má zcela na svědomí tehdejší polské vedení, které znemožnilo uzavření anglo-francouzsko-sovětského vojenského spojenectví a spoléhalo se na pomoc západních partnerů. Vystavilo svůj národ pochodu zničující hitlerovské mašinérie.

Německý útok probíhal přesně podle doktríny bleskové války. Nehledě na tvrdý, hrdinský odpor polské armády, již týden po začátku války, 8. září 1939 byla německá vojska na cestě k Varšavě. Vojenská a politická věrchuška Polska do 17. září utekla na území Rumunska, zradila svůj národ, který pokračoval v boji s útočníky.

Západní spojenci zklamali polské naděje. Po vyhlášení války se francouzské jednotky vysunuly jen několik desítek kilometrů do hloubi německého území. Vypadalo to spíše jako předstírání aktivní činnosti. Kromě toho, anglofrancouzská Nejvyšší vojenská rada, která se poprvé sešla 12. září 1939 ve francouzském Abbeville, s ohledem na rychlý vývoj událostí v Polsku rozhodla o zastavení útoku. Začala nechvalně známá „podivná válka“. Očividný důkaz přímé zrady svých závazků vůči Polsku se strany Francie a Anglie.

Později, v průběhu norimberského procesu vysvětlovali němečtí generálové svůj rychlý úspěch na Východě následovně. Bývalý náčelník operačního štábu Vrchního velení ozbrojených sil Německa, generál A. Jodl, se přiznal: „ … jestliže jsme v roce 1939 ještě neutrpěli porážku, bylo to jenom proto, že 110 francouzských a anglických divizí, které v době naší války v Polsku měly na západě proti sobě 23 německých divizí, zůstalo zcela nečinných.“

Požádal jsem, aby byly z archivů vyzvednuty veškeré materiály vztahující se ke kontaktům SSSR s Německem v dramatických dnech srpna 1939. Z dokumentů: bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. srpna 1939 uváděl, že v případě změny územně politického uspořádání oblastí, které jsou součástí Polského státu, bude „hranice sfér zájmů obou zemí procházet přibližně po linii řek Narevu, Visly a Sanu“. Jinými slovy, do sovětské sféry vlivu se dostaly nejen oblasti, v nichž žilo převážně běloruské a ukrajinské obyvatelstvo, ale i historické polské území mezi Bugem a Vislou. O této skutečnosti dnes ne všichni vědí.

Stejně jako to, že ihned po útoku na Polsko, v prvních dnech září 1939, Berlín nejednou naléhal na Moskvu, aby se připojila k vojenským akcím. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo. Do poslední chvíle nemělo v úmyslu nechat se vtáhnout do dramaticky se rozvíjejících událostí.

Teprve když bylo konečně jasné, že Velká Británie ani Francie se nesnaží pomoci svému spojenci, a Wehrmacht je schopen rychle okupovat celé Polsko a fakticky vyrazit na přístupy k Minsku, bylo přijato rozhodnutí vyslat ráno, 17. září 1939, jednotky Rudé armády na takzvaná východní území. Nyní jsou to části území Litvy, Běloruska a Ukrajiny.

Je nabíledni, že jiné varianty nezbyly. V opačném případě by mnohonásobně vzrostlo riziko pro SSSR, neboť, opakuji, stará sovětsko-polská hranice vedla pouhých několik desítek kilometrů od Minska. A nevyhnutelná válka s nacisty by začala z krajně nevýhodné strategické pozice. Miliony lidí různých národností, včetně Židů žijících v okolí Brestu, Grodna, Přemyšlu, Lvova a Vilna, by byly vystaveny likvidaci nacisty a jejich místními přisluhovači – antisemity a radikálními nacionalisty.

Židovské obyvatelstvo za ostnatým drátem ve varšavském ghettu, 1941-1943.
Foto: časopis „Rodina“

Zejména ta skutečnost, že Sovětský svaz se do poslední chvíle snažil vyhnout účasti ve vypuknuvším konfliktu na straně Německa, způsobila, že ke skutečnému setkání německých a sovětských vojsk došlo mnohem východněji, než byla hranice dohodnutá v tajných protokolech. Nikoliv na Visle, nýbrž přibližně na takzvané Curzonově linii, kterou země Trojdohody doporučily již v roce 1919 jako východní hranici Polska.

Jak známo, podmiňovací způsob lze obtížně aplikovat na již uplynulé události. Řeknu jen tolik, že v září 1939 mělo sovětské vedení možnost posunout západní hranici SSSR ještě dále na západ, až k Varšavě, ale rozhodlo se tak neučinit.

Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 podepsali v Moskvě J. Ribbentrop a V. Molotov Smlouvu a přátelství a hranicích mezi SSSR a Německem a také tajný protokol o změně státní hranice, za niž byla přijata demarkační linie, na níž de facto stály obě armády.

Na podzim roku 1939, při řešení vlastních strategických, obranných otázek, zahájil Sovětský svaz proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na smluvním základě, se souhlasem volených orgánů moci. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Kromě toho bylo Litvě vráceno město Vilno a přilehlá oblast, které byly předtím součástí Polska. Pobaltské republiky si ve svazku SSSR zachovaly své mocenské orgány, jazyk, a měly zastoupení v nejvyšších sovětských mocenských strukturách.

V těchto měsících neustával nezasvěcenému oku neviditelný diplomatický a vojenskopolitický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že čelí nesmiřitelnému a tvrdému nepříteli, že skrytá válka proti nacismu už probíhá. Nejsou žádné důvody vydávat tehdejší oficiální prohlášení, formální protokolární nóty za důkazy „přátelství“ mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické styky měl SSSR nejen s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler znovu a znovu snažil zatáhnout SSSR do sporu s Velkou Británií. Sovětské vedení se však tomuto přesvědčování nepoddalo.

Adolf Hitler s Nevillem Chamberlainem v době návštěvy britského premiéra v Mnichově, rok 1938. Foto: GettyImages

Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím podnikl Hitler v době návštěvy Molotova v Berlíně roku 1940. Molotov však do puntíku splnil příkaz Stalina, aby se ohledně německého návrhu na připojení SSSR k paktu tří – spojenectví Německa, Itálie a Japonska, podepsanému v roce 1940 a zaměřenému proti Velké Británii a USA, omezil na pouze obecné rozhovory. Ne náhodou Molotov již 17. listopadu takto instruoval sovětského velvyslance I. Majského, který se tehdy nacházel v Londýně: „pro Vaši orientaci … V Berlíně nebyla podepsána žádná dohoda, ani se to nepředpokládalo. Jednání v Berlíně se omezilo … na výměnu názorů … Němci a Japonci, jak je vidět, by nás velmi chtěli nasměrovat k Perskému zálivu a Indii. Vyhnuli jsme se projednání této otázky, jelikož považujeme takové rady se strany Německa za nemístné.“ A 25. listopadu za tím sovětské vedení nakonec udělalo tečku. Oficiálně navrhlo Berlínu podmínky, které byly pro nacisty nepřijatelné, včetně stažení německých jednotek z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu dalších. Tím vědomě vyloučilo jakoukoliv možnost připojit se k paktu. Tento postoj definitivně utvrdil führera v jeho úmyslu zahájit válku proti SSSR. Již v prosinci, neohlížeje se na varování svých stratégů o katastrofálním nebezpečí války na dvou frontách,  potvrdil plán „Barbarossa“. Udělal to s vědomím, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která ho v Evropě brzdí. A že budoucí střetnutí na východní frontě rozhodne o výsledku světové války. Byl přesvědčen o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný.

Co bych chtěl zvláště poznamenat: západní státy tehdy fakticky souhlasily s konáním Sovětského svazu, uznávaly jeho snahu zajistit svou bezpečnost. Tak ještě 1. října 1939 W. Churchill, tehdy hlava britské Admirality v rozhlasovém projevu řekl: „Rusko uplatňuje chladnou politiku vlastních zájmů… pro obranu Ruska bylo zjevně nezbytné, aby se ruská vojska zastavila na této linii [míněna nová západní hranice SSSR].“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů prohlásil britský ministr zahraničí E. Halifax: „… je třeba připomenout, že akce sovětské vlády spočívají v posunutí hranice fakticky k té linii, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Curzonem… Pouze uvádím historická fakta a pokládám je za nesporná“. Známý britský politický a státní činitel D. Lloyd-George zdůrazňoval: „Ruské armády zabraly území, které není polské, a které Polsko obsadilo po první světové válce… Bylo by aktem zločinného šílenství postavit ruský postup na stejnou úroveň jako postup Němců.“

V neformálních rozhovorech se sovětským velvyslancem Majským mluvili angličtí vysoce postavení politici a diplomaté otevřeněji. Náměstek britského ministra zahraničí R. Buttler se 17. října 1939 svěřil s tím, že „… v anglických vládních kruzích mají za to, že o navrácení západní Ukrajiny a západního Běloruska Polsku nemůže být ani řeči. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů, s garancemi nejen SSSR a Německa, ale i Anglie a Francie, britská vláda by to považovala za uspokojivé.“ 27. října 1939 řekl hlavní poradce N. Chamberlaina H. Wilson: „Polsko musí… být obnoveno jako samostatný stát na svém etnografickém základě, avšak bez západní Ukrajiny a Běloruska.“

Stojí za povšimnutí, že během těchto schůzek se sondovala i půda pro zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a antihitlerovské koalice. Mezi odpovědnými předvídavými politiky vynikal W. Churchill, který, nehledě na svou známou antipatii k SSSR, již dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 prohlásil v Dolní sněmovně: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velké spojenectví proti agresi. Bylo by největší hloupostí, kdybychom odmítli přirozené spojenectví se sovětským Ruskem.“ A již po zahájení bojů v Evropě, na schůzce s I. Majským 6. října 1939, důvěrně řekl, že „mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné významné spory, a tedy nejsou důvody k napjatým a neuspokojivým vztahům. Britská vláda … by chtěla rozvíjet … obchodní styky. Je připravena projednat i různá další opatření, která by mohla napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“

Druhá světová válka nevypukla v jediném okamžiku, nezačala nečekaně, náhle. Ani agrese Německa vůči Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnoha tendencí a faktorů v tehdejší světové politice. Všechny předválečné události se spojily v jeden osudový řetězec. Ale, nepochybně, to hlavní, co předurčilo největší tragédii v dějinách lidstva, je státní egoismus, zbabělost, přitakávání sílícímu agresorovi, nepřipravenost politických elit k hledání kompromisu.

Proto je nečestné tvrdit, že dvoudenní návštěva nacistického ministra zahraničí Ribbentropa v Moskvě je hlavní příčinou druhé světové války. Všechny vedoucí státy té doby nesou v té či oné míře svůj díl viny za její vypuknutí. Každý z nich se dopustil nenapravitelných chyb v bláhové naději, že lze ostatní přechytračit a pro sebe si zajistit výhody nebo zůstat stranou vzmáhající se světové bídy. I kvůli takové krátkozrakosti, kvůli neochotě vytvořit systém kolektivní bezpečnosti, bylo třeba zaplatit miliony životů, kolosálními ztrátami.

Píšu o tom bez sebemenšího úmyslu stavět se do role soudce, někoho obviňovat nebo obhajovat, a tím méně iniciovat nové kolo mezinárodní informační konfrontace na poli historie, které by mohlo proti sobě postavit národy a státy. Domnívám se, že hledáním vyvážených hodnocení událostí minulosti se musí zabývat akademická věda se širokým zastoupením renomovaných vědců z různých zemí. My všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Za sebe jsem vždy vyzýval a vyzývám své kolegy ke klidnému, otevřenému, důvěryplnému dialogu. K sebekritickému, nepředpojatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožňuje neopakovat někdejší chyby a zajistit mírový a prosperující rozvoj na dlouhé roky do budoucna.

Někteří naši partneři však zatím nejsou připraveni ke společné práci. Naopak, při sledování svých cílů stupňují počet a rozsah informačních útoků proti naší zemi, chtějí nás přinutit, abychom se obhajovali a zakoušeli pocit viny. Přijímají veskrze politizující deklarace. Například rezoluce schválená Evropským parlamentem 19. září 2019 „O důležitosti zachování historické paměti pro budoucnost Evropy“ přímo obvinila SSSR z rozpoutání druhé světové války společně s nacistickým Německem. Přirozeně, o Mnichovu tam není ani zmínka.

Domnívám se, že podobné „papíry“ – takovou rezoluci nemohu nazvat dokumentem – navzdory očividnému očekávání skandálu obsahují nebezpečné, reálné hrozby. Vždyť jej přijal vcelku vážený orgán. A co tím předvedl? Jakkoliv je to skličující, vědomou politiku destrukce poválečného světového řádu, jehož vytvoření bylo věcí cti a odpovědnosti států, jejichž celá řada představitelů dnes odhlasovala tuto prolhanou deklaraci. Tím vztáhli ruku na výsledky Norimberského tribunálu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvářelo univerzální světové instituce. V souvislosti s tím připomenu, že samotný proces evropské integrace, během něhož byly vytvořeny odpovídající struktury včetně Evropského parlamentu, byl umožněn pouze díky poučení vyplývajícím z minulosti, z jejího pečlivého právního a politického zhodnocení. Ti, kdo vědomě zpochybňují tento konsensus, ničí základy celé poválečné Evropy.

Kromě hrozby základním principům světového řádu je zde i morální, mravní stránka. Výsměch, pohrdání památkou, to je podlost. Podlost bývá úmyslná, pokrytecká, zcela vědomá, když jsou v prohlášeních k 75. výročí konce druhé světové války jmenováni všichni účastníci antihitlerovské koalice – kromě SSSR. Podlost bývá zbabělá, když se odstraňují pomníky postavené na počest bojovníků s nacismem a ostudné konání je obhajováno lživými hesly o boji s nežádoucí ideologií a údajnou okupací. Podlost bývá krvavá, když ty, kdo se staví proti neonacistům a dědicům banderovců, vraždí a upalují. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím se nestává méně nechutnou.

Zapomenout poučení z historie se nevyhnutelně obrátí v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzených historických faktech. Budeme čestně a nestranně pokračovat ve vyprávění o událostech druhé světové války. K tomu je mimo jiné zaměřen rozsáhlý projekt vytvořit v Rusku největší sbírku archivních dokumentů, filmů a fotomateriálů o historii druhé světové války a předválečnému období.

Taková práce už probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil při přípravě tohoto článku. V souvislosti s tím mohu odpovědně prohlásit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o úmyslu SSSR začít preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské velení se řídilo doktrínou, že v případě agrese Rudá armáda rychle odpoví nepříteli, přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Avšak tyto strategické plány vůbec neznamenaly úmysl zaútočit na Německo jako první.

Dnes mají historikové samozřejmě k dispozici dokumenty vojenského plánování, direktivy sovětských a německých štábů. My nakonec víme, jak se události vyvíjely ve skutečnosti. Z nadhledu těchto znalostí mnozí posuzují činnost, omyly, chybné odhady vojenskopolitického vedení státu. V souvislosti s tím řeknu jedno: společně s ohromným tokem různých dezinformací dostávali členové sovětského vedení reálná svědectví o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících podnikli opatření zaměřená na zvýšení bojové pohotovosti státu včetně utajeného povolání části záloh k jednotkám, redislokaci jednotek a rezerv z vnitřních vojenských okruhů k západním hranicím.

Obnovení společné hranice mezi Maďarskem a Polskem. Maďarští a polští důstojníci se zdraví. 16. března 1939. Foto: GettyImages

Válka nebyla náhlá, byla očekávána a připravovali se na ni. Ale útok nacistů měl v historii nevídanou sílu. 22. června 1941 se Sovětský svaz setkal s nejsilnější, zmobilizovanou a vycvičenou armádou světa, pro niž pracoval průmyslový, ekonomický, vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného nájezdu se neúčastnil pouze Wehrmacht, ale i satelity Německa, vojenské kontingenty mnoha jiných států Evropy.

Nejtěžší vojenské porážky roku 1941 dostaly zemi na pokraj katastrofy. K obnovování bojeschopnosti a řiditelnosti bylo nutné uplatnit mimořádné prostředky, všeobecnou mobilizaci, s vypětím všech sil státu a lidu. Již v létě jednačtyřicátého začala pod palbou nepřítele evakuace milionů občanů, stovek závodů a výrobních provozů na východ. V týlu byla v nejkratších lhůtách rozjeta produkce zbraní a munice, jejichž první dodávky na frontu do první linie začaly během první válečné zimy. Do roku 1943 přesáhly ukazatele vojenské výroby hodnoty Německa a jeho spojenců. Za rok a půl dosáhli sovětští lidé toho, co se zdálo nemožným. Jak na frontě, tak v týlu. Dodnes je těžké si uvědomit, pochopit, představit si, kolik nezměrného úsilí, statečnosti, obětavosti si vyžádaly tyto největší úspěchy.

Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné nájezdnické mašinérii nacistů se zvedla gigantická síla sovětské společnosti sjednocené úsilím ubránit rodnou zemi. Pomstít se nepříteli, který zlomil a rozvrátil mírový život, jeho plány a naděje.

Samozřejmě v době této strašlivé, krvavé války některé lidi opanoval strach, zmatek a zoufalství. Docházelo ke zradě a dezercím. Znovu se ozývaly kruté zlomy, vyvolané revolucí a občanskou válkou, pohrdavý vztah k národním dějinám, tradicím, víře, který se pokoušeli zavádět bolševici zejména v prvních letech po příchodu k moci. Ale obecná nálada sovětských občanů i našich krajanů, kteří se ocitli za hranicemi, byla jiná: zachránit vlast. To byl skutečný, nezadržitelný impuls. Lidé hledali oporu v opravdových vlasteneckých hodnotách.

Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčeni, že ohromný mnohonárodnostní stát dokážou snadno rozdrtit. Počítali s tím, že blesková válka, její bezohlednost a nesnesitelné těžkosti nevyhnutelně vyostří vztahy mezi národnostmi a zemi bude možné rozdělit na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika ve vztahu k národům obývajícím široké prostory Ruska musí spočívat v tom, že budeme podporovat jakoukoliv formu nesouhlasu a rozkolu.“

Jenže od prvních dní bylo jasné, že tento plán se nacistům nezdařil. Brestskou pevnost hájili do poslední kapky krve příslušníci více než 30 národností. Po celou doby války, jak ve velkých rozhodujících bitvách, tak při obraně každého místa, každého metru rodné země vidíme příklady této jednoty.

Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží, Ural, Sibiř i Dálný Východ republiky střední Asie, Zakavkazsko. Jejich obyvatelé se dělili o poslední, podporovali vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc, se pro nepřítele staly skutečnou nedobytnou pevností.

Jakkoli jsou nyní snahy dokázat opak, k porážce nacismu přispěl zásadním, rozhodujícím způsobem Sovětský svaz a Rudá armáda. Hrdinové, kteří v obklíčení bojovali až do konce u Bialystoku a Mogileva, u Umaně a Kyjeva, u Vjazmy a Charkova. Šli do útoku pod Moskvou i Stalingradem, pod Sevastopolem i Oděssou, u Kurska i u Smolenska. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň i Prahu. Brali útokem Königsberg i Berlín.

Hájíme původní, neuhlazenou a nepřelakovanou pravdu o válce. Tu lidovou, lidskou pravdu. Syrovou, hořkou a nemilosrdnou, nám v mnohém předali spisovatelé a básníci, kteří prošli ohněm i peklem frontových zkoušek. Mému, stejně jako jiným pokolením, navždy zanechaly stopy v duši jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ i verše. Staly se odkazem: ctít veterány, kteří pro vítězství učinili vše, co mohli. Vzpomínat na ty, kdo zůstali na bojištích.

I dnes vyvolávají pohnutí prosté a v podstatě veliké řádky básně Alexandra Tvardovského „Padl jsem u Rže“, věnované účastníkům krutého krveprolití Velké vlastenecké války v centrálním úseku sovětsko-německé fronty. Jen v boji za město Ržev a Rževský výběžek ztratila Rudá armáda od října 1941 do března 1943 celkem 1,342,888 lidí, včetně raněných a nezvěstných. Poprvé uvádím toto strašlivé, tragické číslo, posbírané z archivních zdrojů, zdaleka ne úplné, abych vzdal čest památce statečnosti známých i bezejmenných hrdinů, o kterých se v poválečné době z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nebo nespravedlivě málo, anebo se o nich zcela mlčelo.

Uvedu ještě jeden dokument. Je to zpráva Mezinárodní komise pro německé reparace v čele s I. Majským, připravená v únoru 1945. Mezi úlohy komise patřila definice vzorce, podle něhož mělo poražené Německo nahradit škody způsobené vítězným mocnostem. Komise došla následujícímu závěru: „počet vojákodnů zmařených Německem na sovětské frontě převyšuje tentýž ukazatel na ostatních spojeneckých frontách přinejmenším desetkrát. Sovětská fronta rovněž odčerpávala čtyři pětiny německých tanků a zhruba dvě třetiny německých letadel.“ Celkově připadalo na SSSR 75% vojenského úsilí celé antihitlerovské koalice. Rudá armáda během válečných let „spálila“ 626 divizí států Osy, z toho 508 německých.

28. dubna 1942 ve svém projevu k americkému lidi prohlásil prezident Roosevelt: „ruská vojska zlikvidovala a nadále likvidují více živé síly, letadel, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní Spojené národy dohromady.“ Churchill v poselství Stalinovi 27. září 1944 napsal, že „zejména ruská armáda vyrazila dech německé vojenské mašinérii…“

Toto hodnocení našlo odezvu v celém světě. Protože v těchto slovech je tatáž veliká pravda, o které nikdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřelo hladem nebo v důsledku bombardování, v ghettech či v pecích nacistických táborů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých obyvatel. Velká Británie – jednoho ze 127, USA – jednoho ze 320. Bohužel, počet těžkých, nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Čeká nás pokračování mravenčí práce na zjištění všech jmen a osudů všech padlých – vojáků Rudé armády, partyzánů, odbojářů, válečných zajatců a vězňů koncentráků, civilistů zabitých trestními oddíly. Je to naše povinnost. Zde náleží zvláštní role účastníkům hnutí za dohledání, vojensko vlasteneckým a dobrovolnickým sdružením, takovým projektům jako je elektronická databáze „Paměť národa“, založená na archivních dokumentech. A samozřejmě, při řešení této všeobecné humanitární úlohy je nezbytná těsná mezinárodní spolupráce.

K vítězství vedlo úsilí všech států a národů, které bojovaly se společným nepřítelem. Britská armáda ubránila svou vlast před invazí, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středomoří, v severní Africe. Americké a britské jednotky osvobozovaly Itálii, otevíraly druhou frontu. Spojené státy zasadily mocné, zdrcující údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme kolosální oběti čínského lidu a jeho obrovskou roli v porážce japonských militaristů. Nezapomínáme na bojovníky „Francouzského odporu“, kteří neuznali ponižující kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty.

Také budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, kteří Rudé armádě zajišťovali munici, suroviny, potraviny, techniku. I ta byla podstatná, kolem 7 procent celkového objemu vojenské produkce Sovětského svazu.

Jádro antihitlerovské koalice začalo vznikat hned po přepadení Sovětského svazu, kdy jej USA i Velká Británie bezvýhradně podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během teheránské konference v roce 1943, když Stalin, Roosevelt a Churchill zformovali alianci velmocí, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídři „velké trojky“ jasně chápali, že sjednocení potenciálu průmyslu, zdrojů a armád SSSR, USA a Velké Británie vytvoří nespornou převahu nad protivníkem.

Sovětský svaz v plné míře plnil své závazky vůči spojencům, vždy nabízel pomocnou ruku. Rozsáhlou operací „Bagration“ v Bělorusku podpořila Rudá armáda angloamerický výsadek v Normandii. Ofenzívou a dosažením Odry v lednu 1945 udělali naši vojáci kříž nad posledním mocným útokem Wehrmachtu na západní frontě v Ardenách. A tři měsíce po porážce Německa, zcela v souladu s dohodami z Jalty, vyhlásil SSSR válku Japonsku a porazil milionovou Kuantungskou armádu.

Již v roce 1941 sovětské vedení oznámilo, že „cílem války proti fašistickým utlačovatelům je nejen likvidace hrozby visící nad naší zemí, ale i pomoc všem národům Evropy sténajícím pod jhem německého fašismu.“ V polovině roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého sovětského území. Ale bylo potřeba ho dorazit v jeho doupěti. A tak začala Rudá armáda osvobozovací misi v Evropě. Zachránila před likvidací a zotročením, od hrůz holocaustu, celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků.

Také je důležité nezapomínat na ohromnou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při likvidaci hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to v době, kdy se na tisíce verst od Brestu až k Moskvě a Volze táhla samá spáleniště. Například v květnu 1945 se vláda Rakouska obrátila na SSSR s prosbou o potravinovou pomoc, jelikož nevěděla, „jak nakrmit obyvatelstvo po dobu následujících sedmi týdnů zbývajících do příští sklizně.“ Souhlas sovětského vedení se zasláním potravin charakterizoval státní kancléř dočasné vlády Rakouské republiky K. Renner jako „akt záchrany …“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.

Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál, jehož úkolem bylo potrestání nacistických politických a vojenských zločinců. V jeho rozhodnutích jsou stanoveny jasné právní kvalifikace takových zločinů proti lidskosti, jako genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Přímo a nedvojsmyslně odsoudil Norimberský tribunál rovněž pomocníky nacistů, kolaboranty všeho druhu.

Tento odporný jev se vyskytoval ve všech evropských státech. „Činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich pomahači i následovníci, byť se odívali do roucha bojovníků za národní nezávislost nebo osvobození od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často předčili své pány. Ve snaze zalíbit se ochotně plnili ve zvláštních trestních jednotkách ty nejkanibalističtější rozkazy. Dílem jejich krvavých rukou jsou masakry v Babím Jaru, na Volyni, vypálení Chatyně, likvidace Židů v Litvě a Lotyšsku.

I dnes zůstává naše pozice neměnná. Pro zločiny pomocníků nacistů neexistuje pardon, nejsou promlčitelné. Proto vyvolává údiv, když v řadě zemí ti, kdo se poskvrnili spoluprací s nacisty, jsou náhle přirovnáváni k veteránům druhé světové války. Považuji za nepřípustné, aby bylo kladeno rovnítko mezi osvoboditeli a okupanty. Na heroizaci spolupachatelů nacistů mohu nahlížet jedině jako na zradu památky našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které sjednotily národy v boji proti nacismu.

Tehdy stála před vůdci SSSR, USA a Velké Británie bez přehánění historická úloha. Stalin, Roosevelt a Churchill reprezentovali státy s různými ideologiemi, státními záměry, zájmy, kulturami, ale projevili mohutnou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a sklony a do popředí postavili zájmy světa. V důsledku dokázali dosáhnout souhlasu a najít řešení, které prospělo celému lidstvu.

Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálního a politického hledání několika století. Série konferencí: teheránská, jaltská, sanfranciská, postupimská položily základ toho, že svět již 75 let, nehledě na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.

Historický revizionismus, jehož projevy nyní pozorujeme na Západě, přičemž především ve vztahu k tématu druhé světové války a jejích výsledků, je nebezpečný tím, že hrubě, cynicky zkresluje chápání principů mírového vývoje, založených v roce 1945 na jaltské a sanfranciské konferenci. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby spočívá v souhlasu vytvořit mechanismus, který by umožnil vedoucím mocnostem při řešení vzniklých vzájemných rozporů zůstávat na poli diplomacie.

20. století přineslo totální a rozsáhlé světové konflikty a v roce 1945 přišly na scénu ještě jaderné zbraně schopné zničit Zemi. Jinými slovy, řešení sporů silovými prostředky se stalo krajně nebezpečným. Vítězové druhé světové války tohle chápali. Chápali a uvědomovali si vlastní odpovědnost vůči lidstvu.

Smutná zkušenost Ligy národů byla v roce 1945 zohledněna. Struktura rady bezpečnosti OSN byla navržena tak, aby byly garance míru maximálně konkrétní a účinné. Tak se zrodil institut stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.

Co je to právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Řečeno přímo, je to jediná rozumná alternativa přímé konfrontace nejsilnějších států. Je to sdělení jedné z pěti mocností, že to či ono rozhodnutí je pro ni nepřijatelné, odporuje jejím zájmům a představám o správném přístupu. A ostatní státy, i pokud s tím nesouhlasí, přijímají takovou pozici jako danost, vzdávají se pokusů realizovat svoje jednostranné záměry. Čili, tak či onak, je nutné hledat kompromisy.

Nová globální konfrontace začala téměř ihned po skončení druhé světové války a občas měla velmi tvrdý charakter. I to, že studená válka nepřerostla ve třetí světovou, přesvědčivě dokázalo efektivitu dohod uzavřených „velkou trojkou“. Pravidla chování odsouhlasená při založení OSN dovolila později snížit riziko na minimum a udržet konfrontaci pod kontrolou.

Samozřejmě vidíme, že systém OSN teď funguje v napětí a ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou základní funkci OSN plní jako dříve. Principy činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou unikátním mechanismem prevence velké války nebo globálního konfliktu.

Dějiny a současnost. Hlavní poučení druhé světové války: principy činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou unikátním mechanismem prevence velké války nebo globálních konfliktů.
Foto: Viktor Kinělovskij / RIA Novosti

V poslední době často zaznívající výzvy ke zrušení práva veta, upřít stálým členům RB OSN zvláštní možnosti, jsou v podstatě nezodpovědné. Vždyť pokud k něčemu takovému dojde, změní se Organizace spojených národů fakticky v onu Ligu národů: shromáždění k prázdným debatám zbavené jakýchkoliv možností vlivu na světové procesy. Jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily ke zformování nového systému světového řádu s krajní vážností, aby neopakovaly chyby svých předchůdců.

Vytvoření současného systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků druhé světové války. Dokonce nejnesmiřitelnější rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání nalezení forem mírového soužití a interakce, pokud je přání a vůle. Dnes svět neprožívá nejklidnější dobu. Mění se všechno, od globálního rozložení sil a vlivu až po sociální, ekonomické a technologické základy života společností, států a celých kontinentů. V uplynulých epochách se posuny takového rozsahu nikdy neobešly bez velkých vojenských konfliktů. Bez silového souboje o výstavbu nové globální hierarchie. Díky moudrosti a předvídavosti politických činitelů spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který brzdí krajní projevy tohoto objektivního, ve světovém vývoji historicky přítomného soupeření.

Foto: Tim Brakemeier/picture-alliance/dpa/AP Images

Naší povinností, nás všech, kdo přijímáme politickou odpovědnost, a především představitelů vítězných mocností druhé světové války, je garantovat, aby byl tento systém zachován a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně projednat budoucnost. Naši kolegové, pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump a Johnson podpořili ruský iniciativní návrh uskutečnit schůzku vůdců pěti jaderných států, stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Děkujeme jim za to a očekáváme, že tato osobní schůzka se může uskutečnit při první příležitosti

Jak vidíme program budoucího summitu? Především, podle našeho názoru je účelné projednat kroky kolektivních počátků ve světových záležitostech. Otevřeně promluvit o otázkách zachování [míru/světa], upevnění globální a regionální bezpečnosti, kontroly nad strategickými zbraněmi, společného úsilí v boji proti terorismu, extrémismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.

Samostatné téma programu setkání je situace v globální ekonomice. A především překonání hospodářské krize vyvolané pandemií koronaviru. Naše země podnikají bezprecedentní opatření k ochraně zdraví a životů lidí, na podporu občanů, kteří se dostali do obtížné životní situace. Jak těžké budou následky pandemie, jak rychle se globální ekonomika zotaví z recese, to závisí na naší schopnosti pracovat společně a ve shodě jako skuteční partneři. Tím více je nepřípustné zneužívat ekonomiku jako prostředek nátlaku a konfrontace. V seznamu žádoucích témat je ochrana životního prostředí a boj se změnami klimatu, stejně jako zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.

Ruskem navrhovaný program budoucího summitu „pětky“ je výjimečně důležitý a aktuální jak pro naše státy, tak pro celý svět. Ke všem bodům máme konkrétní myšlenky a iniciativy.

Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, USA a Velké Británie sehraje důležitou roli v hledání společných odpovědí na soudobé výzvy a hrozby a ukáže společný příklon k duchu spojenectví, těm vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za něž bok po boku bojovali otcové a dědové.

Opíraje se o společnou historickou paměť, můžeme a musíme si navzájem důvěřovat. Poslouží to jako pevný základ úspěšných jednání a činnosti ve vzájemné shodě pro upevnění stability a bezpečnosti na planetě, pro rozkvět a štěstí všech států. V tom, bez přehánění, spočívá naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči nynějším i budoucím pokolením.

(obrázky i jejich umístění v textu jsou převzaty z webu https://rg.ru/2020/06/19/75-let-velikoj-pobedy-obshchaia-otvetstvennost-pered-istoriej-i-budushchim.html, kde byl článek uveřejněn)

 

Pro ANS přeložil Jindřich Vavruška

 

 

 


 

 

Autor příspěvku: Přetisknuto ANS

Příspěvek převzatý Aliancí národních sil. Jméno autora a zdroj článku je uveden v textu.
0 0 hlasů
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Komentář v řádku
Zobrazit všechny komentáře
ANS
ANS
Administrátor
26. 6. 2020 21:51

Historické znalosti mladá generace nemá – viz příloha. Je to tristní vidět a slyšet , jaké výsledky mají „ podhodnocení pedagogové…“ Komu to z množství dějepisářů vadí , jak zoufalé znalosti jejich studenti mají. Pokud by tito „ taky- pedagogové „ pracovali ve firmách, nedosáhli by svými výsledky ani na minimální mzdu. Tragedie spočívá v tom, že neznalosti tragických historických událostí logicky směřují k jejich opakování. Z podřadných pedagogů neučiní ani dvojnásobné mzdy pedagogy dobré , to by si měla vláda uvědomit.Pokud se bude pokračovat v cílené devastaci historie, lze očekávat ohromné tragedie, které si odpovědní činitelé odmítají připustit.

Pokud rodič současných studentů nezačnou požadovat na vládě nápravu v kvalitě výuky, za jednu generaci vyrostou jen snadno manipulovatelní hlupáci, kteří se nechají snadno zotročit do úrovně cvičené opice.

Je jasné, že Německo, ovládající rozhodující posty v EU rádo vidí, že na Rusko se svaluje vina na rozpoutání 2.světové války. Úplně postačí tehdejší události vytrhnout z kontextu a dezinterpretovat je . nu a výsledek je na světě – zcela zdeformované dějiny. Většině politiků je přednější rychlé prebendy / dokud jsou v politice/, než osudy svých národů. Nezapomělo se, kdo hlásal : Nezajímá mně původ peněz…., peníze nesmrdí…. , jen ti hloupí jsou chudí….. tam je základ současné neradostné situace. Hykš.