398. výročí bělohorské porážky českých stavů od spojených ultrakatolických vojsk habsburského tyrana Ferdinanda II. znamenalo katastrofu vývoje českého státu, jeho státního práva a strašlivé zničení nekatolického obyvatelstva českých zemí. Protikatolická nařízení a dekrety proti evangelíkům všech denominací trvaly až do roku 1642. Znamenaly nejen zločinné vyhnání českého reformačního obyvatelstva pod tresty smrti, ale též obrovskou loupež národního českého majetku všech vyhnaných stavů! Kdo toto popírá, staví se úspěšně do pozice buďto dějepisného ignoranta, v horším případě dějepisného idiota či analfabeta, anebo do pozice kutého nepřítele české státnosti. Takového například, jako byli od počátku vzniku československého státu Němci, Rakušané a alias Sudetoněmci. A později nacisté a kolaboranti. Starorakouští Němci to doložili dokonce separatismem čtyř odtrženeckých provincií a revoltou proti novému státu, kdy dokonce muselo zasahovat i vojsko.
Pravdou je, že se v našich dějinách objevuje řada zaujatých odpůrců, vysvětlujících pobělohorskou katastrofu státu jako prospěšnou pro údajní rozvoj nové barkoní kultury a civilizace vládnoucích vrstev a tříd zaniklé habsburské monarchie. Končí to až známou trojicí „badatelů“ pod pseudonymem „Podivena“. Tito opěvují a lkají po skvělé barokní “ vysoké“ kultuře, kterou staví do protikladu k „nízké, rabské“ kultuře porobených Čechů.
Opak je pravdou. Vysoká reformační a tolerantní kultura předchozí éry byla systematicky ničena nejen majetkovými lupy konfiskačních komisí, která tak precizně popsal francouzský historik Ernest Denis ve svých nepřekonatelných dílech „Čechy po Bílé Hoře“ a „Konec samostatnosti České“.
Bylo to i systematické ničení české národní kultury jednak vyhnáním české reprezentace šlechtické a patricijské, jednak masovými útěky nábožensky vzdělaných vrstev selského lidu. Jen vzpoměňme na jediný příklad. Po kom to dostali Schwarzenbergové, dnes tak opěvovaní, svůj nový majetek? Byl uloupen české evangelické šlechtě! Inkolát u nás dostali až roku 1658. Dupání jesuitských Koniášů po českých kralických biblích nebyl žádný „výmysl profesora Jiráska, profesora Nejedlého“, nebo klasika českých dějin Palackého!
Stavovské povstání sice bylo jednostranné a nemělo masivní oporu v poddanském obyvatelstvu, přece však bylo výrazem odporu proti nástupu protireformačního hnutí podporovaného Habsburky a papežským Římem. Pošlapání Rudolfova Majestátu a dalších úmluv o náboženské toleranci bylo roznětkou výbuchu reformačního povstání. Bezprostřední příčinou protihabsburské revolty stavu bylo zboření evangelického kostela v obci Hroby, na což se dnes zapomíná. Obnovování Mariánského sloupu v původní podobě s chrliči ohně na české kacíře, svrženého národní revolucí roku 1918, by bylo naprostou potupou a znevážením odkazu 28. října 1918, pokud s i to rů zní památkáři a ctitelé monarchismu a baroka neuvědomují.
Poprava českých evangelických šlechticů a jediného katolíka z řad povstalců, stejně jako poprava universitního mistra a českých patricijů, spolu s vystavením jejich hlav na Staroměstské věži jen korunovala válečné barbarství ultrakatolické strany, hodné machometánů. A to Ferdinand II. ještě neustoupil požadavkům církevníků, aby místo 27 představitelů odboje bylo jich popraveno rovných tři sta! Rovněž připomeňme, že pyšný klášter Melk byl vystavěn z konfiskovaného českého zlata a majetků vyloupených české šlechtě a patricijům! Všichni češti turisté přijíždějící do Melk u obdivovat barokní nádheru a architekturu, by toto vše měli mít na paměti a měli by to učit své děti!
Dnes se ovšem v médiích a u některých badatelů můžeme dočkat opaku s jejich lítostivou nostalgií nad starým Rakouskem a jeho údajnou barokní skvělostí. Bude třeba další osvěty a navrácení skutečného dějinného vědomí do hlav mladších generací, neustále ohlupovaných promonarchistickou a prostarorakouskou nepravdivou propagandou.
Uvědomme si dějinný fakt, že jedinou skutečnou restitucí české státnosti a obnovy našich národů byla po stoletích habsburskohungarské nadvlády nad národy Čechů i Slováků, jen a jen republika roku 1918. A nic jiného!
Jiří Jaroš Nickelli, České národní listy
Bitva na Bílé hoře, svedená v neděli 8. listopadu 1620 v blízkosti Prahy, byla bitva třicetileté války. V bitvě se střetly česká stavovská armáda a dvě armády katolické, armáda císaře Svaté říše římské Ferdinanda II. Štýrského a armáda německé Katolické ligy. Katolické armády po jedné až dvou hodinách zdolaly méně početnou stavovskou armádu. Bitva zpečetila osud českého stavovského povstání a na dalších 300 let ovlivnila osud českého státu.
