V německém zajetí

Jiří Beneš
(Poznámka ČNL: Je možné se setkat s názorem, že prezident Beneš nás nechal na pospas osudu, odjel do Anglie, kde přežil lehce válku a podobné výmysly. Nebudeme je blíže komentovat. Ale ukážeme, jak někteří příbuzní prezidenta Beneše žili v německých koncentračních táborech a za jakých podmínek tam byli vražděni, či umírali v tomto pekle nelidskosti. Autor publikace „V německém zajetí“, která vyšla naposledy v roce 2010, je Jiří Beneš, synovec prezidenta E. Beneše)

I.
(Výňatky z textu)

PŘEDMLUVA
Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.

Od doby, kdy byla tato kniha napsána, uplynulo 65 let. Během času vyšla řada publikací pojednávajících o hrůzách války a o osudech Čechů v ní. Postupně byly publikovány osobní vzpomínky na věznění Čechů v německých vězeních a koncentračních táborech, dokumenty, zápisy i historická zpracování, soupisy umučených vězňů i zavražděných novou, ďábelskou technikou plynem. Na konci této apokalypsy stojí 360 000 mrtvých československých občanů.

Válečné memoáry Jiřího Beneše byly však první obsáhlejší zprávou o tomto tématu. Vyšly již půl roku po skončení války a jsou výjimečné svým obsahem, osobou autora a v neposlední řadě i svým vlastním osudem.

Autorem knihy byl Jiří Beneš (1898-1966) právník, úředník pražského magistrátu a dalších úřadů a poté novinář a publicista. Od roku 1925 byl redaktorem Lidových novin a od roku 1929 vydával v národně socialistickém nakladatelství Melantrich České slovo, Telegraf a později i A Zet. V letech 1934-1936 byl jejich zpravodajem v Moskvě.

Jiří Beneš byl synovcem prezidenta Edvarda Beneše – synem jeho nejstaršího bratra Václava. Ve své novinářské práci s prezidentem spolupracoval a především během svého pobytu v Moskvě mu zajišťoval nezávislé hospodářské a politické informace. Právě pro svůj příbuzenský vztah k prezidentovi byl také v době okupace perzekvován. Po prvé byl zatčen gestapem v roce 1940. Byl internován na Pankráci a při výsleších v Petschkově paláci byl dotazován především na činnost prezidenta a představitelů národně socialistické strany. Po řadě výslechů byl propuštěn. Podruhé byl zatčen v lednu 1943 a do května 1945 byl vězněn především v německých koncentračních táborech Osvětim (Auschwitz), Buchenwald a Dora.

Proti prezidentu Benešovi se od počátku soustředila nenávist nacistů i Hitlera osobně, který v něm spatřoval – právem – politika, který stál v čele evropské protinacistické fronty, důsledně hájil nejen československou, ale i evropskou demokracii a organizoval její obranu. Hitler pokládal Beneše za svého největšího protivníka a ve své řeči v berlínském Sportovním paláci 26. září 1938 jednoznačně prohlásil: Buď on nebo já. Po svém vítězství v Mnichově, v němž byly splněny všechny jeho územní požadavky vůči Československu, dosáhl i odchodu prezidenta ze země. Před útokem Německa na Londýn bylo prezidentovo jméno zařazeno do seznamu politiků, kteří měli být zlikvidováni ihned po předpokládaném německém vítězství nad Anglií. V Protektorátu pak okupanti soustavně pronásledovali všechny prezidentovy spolupracovníky, přátele i příbuzné. Z prezidentovy rodiny jich bylo dvanáct vězněno v německých koncentračních táborech, kde čtyři z nich zahynuli.

Dokumentární kniha Jiřího Beneše, která svým obsáhlým a zevrubným výkladem patří k jedné ze základních pramenných publikací pojednávajících o situaci vězňů v německých koncentračních táborech, je pozoruhodná i svým klidným a věcný výkladem. Zachycuje při tom detailně konkrétní nelidské zacházení s vězni, jejich týrání a zabíjení i celkovou děsivou atmosféru vyhlazovacích táborů. Celou prací se pak prolíná autorova otázka: Jak se stalo, že přední, vysoce kulturní evropský národ, se propadl do takové nelidskosti?

V nakladatelství Melantrich, ve kterém memoáry Jiřího Beneše vyšly, se po prvním vydání v roce 1945 realizovalo v roce 1946 vydání druhé a v roce 1947 i vydání třetí. Konkrétní informativní charakter knihy byl využit i v norimberském procesu. Mimořádnou pozornost zde vzbudilo autorovo obsáhlé líčení poměrů v koncentračním táboře Dora, kde se vyráběly německé rakety „VI“ a „V2“. Autor strávil v táboře dvacet měsíců a získal značně podrobné informace i o technických parametrech raket a v knize publikuje jejich nákresy.

Zvrat v osudech autora i jeho knihy nastal po únoru 1948. Jiří Beneš byl sesazen ze svého tehdejšího místa generálního ředitele československých pojišťoven a jeho kniha byla zkonfiskována. Obdobně jako knihy Edvarda Beneše a tisíce dalších knih demokratických českých autoru, byla i ona vyřazena z knihoven a zlikvidována jako odpad. Celá tato akce katastrofálním způsobem rozrušila povědomí o demokratických tradicích předválečných i válečných dějin Československa a otevřela dveře jejich desinterpretaci. Politické uvolnění v šedesátých letech přineslo návrat k těmto tradicím, bylo však příliš krátké k jejich plnému rozvoji. K tomu byly vytvořeny předpoklady až po roce 1989.

Mocenská a ideová nadvláda komunistické strany po roce 1948 se také i v historickém výkladu česko-německých vztahů omezila pouze na politiku komunistické strany. A tak např. ze zápasu o obranu republiky byl vyloučen demokratický proud v čele s prezidentem Benešem, který byl nadto označen za hlavního viníka mnichovské katastrofy. Pod tímto zorným úhlem se rozvíjely i další výklady. Falešný obraz moderních českých dějin se postupem doby – především v šedesátých letech – zmírnil. Byl však znova posílen v době normalizace.

Nastolení nové československé svobody v roce 1989 otevřelo cestu k vydávání publikací, učebních textů a postupně i vědeckých studií a dokumentů usilujících o objektivní výklad moderních českých dějin a dějin první republiky zvláště. Převrat otevřel cestu rozvoji občanských organizací aktivně se podílejících na obnově demokracie. Vznikaly demokratické občanské společnosti – Masarykova, Benešova, Jana Masaryka, bratří Čapků, M. Horákové i Masarykovo demokratické hnutí, byla obnovena organizace legionářů a Sokolů, vytvořil se svaz zahraničních letců, osvobozených politických vězňů, Čechů vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a řada dalších, uchovávajících a rozvíjejících národní demokratické tradice. Nová vláda hledala nové cesty vnitřního demokratického vývoje republiky a upravovala její zahraniční vztahy včetně vztahů s Německem.

Od počátku nového vývoje se však projevovaly i linie jiné. Výrazným politickým aktem byla v březnu roku 1990 v Mnichově omluva prezidenta Václava Havla sudetským Němcům za odsun. 26. března 1990 byla rozhodnutím československé vlády č. 224 „ukončena činnost Československé vládní Komise pro stíhání nacistických zločinců“, působící od roku 1964. V červenci 1990 odmítla Kancelář prezidenta republiky poskytnout podporu činnosti obnovenému Ústavu T. G. Masaryka. V roce 1991 byla pak s podporou Charty 77 vydána reprezentativní publikace Podivena „Češi v dějinách nové doby“. Celou politiku první republiky považovala za špatnou, odmítala odkaz Masaryka a především Beneše a stavěla se negativně i k samotnému vzniku Československa. Toto hodnocení přejímaly i některé české sdělovací prostředky, které mj. žádaly i zrušení oslav vzniku svobodného československého státu 28. října 1918.

Tyto tendence jsou průběžně posilovány tiskem i publikacemi sudetoněmeckého landsmannschaftu. Zcela opomíjejí agresivní brutální politiku nacistického Německa vůči Československu a zaměřují se především na poválečný odsun. Jestliže brutalita války byla podle nich více méně přirozenou součástí války, stal se pro ně odsun zločinným porušením míru a genocidou sudetských Němců. Některé práce jsou zaměřeny k dehonestaci celých českých dějin a směřují k prosazení požadavků sudetských Němců v Evropské unii. Některé z nich vycházejí i česky.

14. prosince 1945 vystoupil prezident Edvard Beneš na prvním sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu s projevem varujícím před budoucí politikou stoupenců nacistů: „Přijde brzy chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očisťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až ty své nové lži budou přednášet…

Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očisťování přešli k útoku. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta a své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť se nikde tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938 – 1945 před očima to, co svět z jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrúcku a v řadě jiných německých mučíren.

Tato prezidentova výzva nalezla v republice velký ohlas a kniha Jiřího Beneše byla ve dvou poválečných letech jejím konkrétním naplněním. Poté však upadla kniha v zapomnění. Jestliže v roce 2010 přistupujeme k novému vydáni vynikajících memoárů Jiřiho Beneše, umožňujeme jejich prostřednictvím znovu nahlédnout do zrcadla válečné doby a nepřehlédnout její memento.

 

ZDROJ: České národní listy

 

 


Sdílení příspěvku:

Autor příspěvku: Přetisknuto ANS

Přetisknuto ANS
Příspěvek převzatý Aliancí národních sil.   Jméno autora a zdroj článku je uveden v textu.

Napsat komentář