Vznik a existence samostatného Československa provázelo neskutečně mnoho potíží a konfliktů. Pokud chceme porozumět dnešní politické situaci a jejím skrytým tajemstvím a nebezpečím musíme se zadívat do historie a časů vzniku Československa a na průběh vývoje tzv. I republiky. Jedním takovým historickým mezníkem je boj za udržení státních hranic na území Slezska.
V dnešní době jsme svědky nenápadnému vzrůstajícímu trendu na území Slezska a Moravy o zviditelňování těchto území. Jsme svědky snahy strhnout na sebe moc, která za normálních okolností náleží politickému centru. Tyto tendence vzrůstají pod líbivými hesly jako např. „Pryč s pragocentrismem, samostatnost pro Slezsko a Moravu, dejme správu blíže lidem, potažmo voličům atd.“ s náznakem, že by obyvatelům těchto územních celků bylo lépe v autonomní oblasti než pod jařmem Čechů a již zmíněného pragocentrizmu. To, že by tyto celky dříve nebo později provázel příklon spíše k Polsku nebo Rakousku se zakrývají mlčením, nebo tvrzením, že se jedná o poplašnou zprávu. Jaké důsledky takových tendencí měly koncem třicátých let minulého století a koneckonců i samotné roztržení Československa v letech po 1989 si snad nemusíme zdůrazňovat.
Slezsko bylo od nepaměti předmětem územních sporů mezi českým státem, Německem a Polskem. To se naplno projevilo po I. světové válce při vzniku Československa. Uvedené slovanské osídlení patřilo pravděpodobně k Velké Moravě. Rozdělení Slezska mezi Prusko a habsburskou monarchii zadělalo na národnostní třenice, které ve zmiňovaném období využil zejména Josef Koždoň, vedoucí představitel šlonzakovského hnutí.
Lidé usazeni na tomto území – i když s jazykově odlišným dialektem od češtiny – necítili až do národního polského obrození nutnost hlásit se k nějakému národu. Těmto obyvatelům se začalo říkat šlonzáci. Místní učitel Josef Koždoň vytvořil z části šlonzáků politickou stranu jejímž členům se říkalo šlonzakovci.
Myšlenka relativně samostatného Slezska se diskutovala v posledním roce I. světové války ve vídeňských politických kruzích. V podstatě šlo o vytvoření mezinárodně garantovaného nárazníkového slezského státu mezi Německem, Polskem a Československem, který měl být po několika letech připojen k poválečnému Německu. Tuto ideu podporovali také představitelé německých politických a průmyslových kruhů a za podpory některých kruhů v USA, které si slibovaly kontrolu nad nerostným bohatstvím a průmyslovou zónou tohoto území. Na Ostravsku tyto kruhy proklamovaly potřebu neutrálního území, které by zahrnovalo nejen Těšínsko včetně Bílska, ale i Moravskou Ostravu, sousední průmyslové obce a německé enklávy v Haliči. Neutrální území mělo mít „všechny atributy státní samostatnosti.
Ještě před vznikem Československa prohlásily všechny německé strany z Těšínska, Moravské Ostravy a okolních moravských obcí v dohodě s Koždoněm Moravskou Ostravu s Vítkovicemi za „bezprostřední říšské území“. Dne 23. října 1918 vyhlásili projekt Velkého Slezska jako neutrálního státu mezi Polskem, Německem a Českem (Tschechei).
V německém Horním Slezsku se šířily plány na začlenění do Polska, které koncem světové války proklamoval vůdce hornoslezských Poláků Wojciech Korfanty. S požadavkem neutrálního hornoslezského státu přišly nejdříve dělnické a vojenské rady a poté Svaz Hornoslezanů, založený v lednu 1919. Požadavek vycházel z teorie o existenci „slezského národa – slovansko-germánského národa smíšené krve“, opíral se o představu zeměpisné a hospodářské nedělitelnosti průmyslového území a o předpoklad, že pro poválečné Německo bude přijatelnější samostatný hornoslezský stát (Freistaat Oberschlesien) než začlenění do Polské republiky.
Na Těšínsku se vztahy mezi Čechy a Poláky vyostřily a došlo k takzvané sedmidenní válce. Ofenzíva československých jednotek byla zastavena 3. února 1919 u Skočova na Visle. V té době připravil Koždoň memorandum pro dohodovou Mezispojeneckou komisi v Těšíně. Žádal neutralitu Těšínska, a pokud by nebylo schůdné požadavek realizovat, naznačoval možnost připojení celého Těšínska k ČSR.
Díky špatné politické práci s národnostními menšinami za I. republiky se tyto spory o identitu Slezanů vyostřily za II. Světové války, kdy se šlonzáci ve většině případech přihlásili k německé národnosti a vtělili se do III. Říše. Zajímavou a o to tragičtější epizodou bylo, že bylo iniciováno tzv. Vládní vojsko, které bojovalo po boku německých fašistických ozbrojených sil, převážně na jihu Evropy. Po zajetí americkou armádou a navrácení do vlasti se mnozí domáhali odškodnění jako váleční zajatci a v mnoha případech ho také dostali. Tato situace přetrvávala až do 80. let minulého století.
Na tomto případě je patrné, jak se historické křivdy a neuspokojení národních ambicí mohou stát rozbuškou k rozbití státního celku. Tendence pod rouškou rádoby ušlechtilých myšlenek se v době hospodářské potažmo politické krize stávají zneužitelným argumentem pro separatisty.
Proto bych vřele doporučoval současné politické representaci, aby bedlivě sledovala některé projevy samozvaných reprezentantů hnutí ve Slezsku a Moravě. I když se jejich požadavky zdají na první pohled neškodné až úsměvné, jsou velmi nebezpečné pro udržení celistvosti naší země.
Veřejnost by měla být vychovávaná a směřována k pochopení nezbytné jednoty a ne k planému separatismu a k falešné identitě. Naše státní suverenita, integrita a národní identita se neprosazuje žvaněním, ale činy.
Čerpáno z veřejných zdrojů a z článku Dana Gawreckého.
JUDr. Karel Hais, 1. místopředseda ANS
