Jak dlouho budeme tolerovat ohýbání historie?!

Jak ještě dlouho bude parta na Ministerstvu zahraničí ČR provádět zahraniční politiku, která je proti našim zájmům. V Evropě, v blízkosti našich hranic, začíná politika pořádně hnědnout a ministerstvo zahraničí dělá jakoby nic. Není to prý naše věc.

Narážím na novelizaci ukrajinského zákona o statusu válečných veteránů a garancí jejich sociální ochrany, který prohlašuje všechny příslušníky Ukrajinské povstalecké armády (UPA) i ozbrojené složky Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) Stepana Bandery, za „účastníky boje za nezávislost Ukrajiny ve 20. století“. Na tuto nehoráznost ukrajinské vlády naše ministerstvo zahraničních věcí reagovalo následovně „Se složitými kapitolami dějin se každá země musí vypořádat sama. Není úkolem diplomacie hodnotit nebo zkoumat historii, to je záležitost historiků, nikoliv diplomatů“. To je úvaha našeho ministra zahraničí Tomáše Petříčka. Předpokládám, že s tímto názorem souzní i ČSSD, když takového politika delegovala na místo ministra.

Historie se nedá ohýbat do nekonečna. I když se některé evropské kruhy o to velice snaží. Ale co se týče banderovců, jsou fakta jasná. Velice dobře celou záležitost zdokumentoval a ve svém článku sepsal Jaroslav Honzák a nazval jej Banderovská apokalypsa III.

 

JUDr. Karel Hais, 1. místopředseda ANS

 


 

Po překročení našich hranic Chromenkovy a Burlakovy sotně společně pronikaly do našeho vnitrozemí. Měly na svědomí přepady vesnic na okrese Snina, jmenovitě Papin, Osadné, Nová Sedlica, Ubla a Ulič. Ke komplikovanější situaci docházelo u sotně Brodyč. Ta se vícekrát, zpočátku neúspěšně, pokoušela překonat naše hranice v prostoru Čargovského pohoří. Teprve v průběhu července 1947 se jí podařilo proniknout na slovenské území a to v době, kdy ochrana čsl. hranic byla značně oslabena v souvislosti s probíhající operací po průniku jednotek Burlaka a Chromenka. 

 

V té době převzal řízení skupiny „Teplice“ tehdejší brig. generál Julius Nosko, který za SNP byl náčelníkem štábu 1. čsl. armády. Již tehdy se projevil jako schopný organizátor a energický velitel. Po potlačeném SNP měl i značné zkušenosti z partyzánských bojů. Srážky našich jednotek s banderovci však v první fázi  nepřinášely očekávané výsledky. Především nástup nových, nezkušených vojenských jednotek a jejich nasazování do bojových akcí po částech, nebylo právě optimálním řešením. I po nástupu pluku SNB „Slovensko“ se i nadále projevovaly potíže při uskutečňování rychlých a pohyblivých akcí, ovlivňované též nedostatkem motorových prostředků těchto jednotek. Značné problémy se vyskytovaly i ve výzbroji jednotek. Navíc jednotky měly nedostatečné zásoby střeliva. Další potíže spočívaly v nedostatečných bojových zkušeností většiny nových velitelů. Do těchto akcí byly nasazovány i jednotky škol záložních důstojníků. I když jejich výcvik byl na kvalitativně vyšší úrovni než u řadového mužstva, přesto jejich absolventi nebyli cvičeni pro podmínky partyzánského boje. V praporech aspirantů byli též zařazováni i absolventi ženijních vojsk, dělostřelectva, týlových a spojovacích jednotek, kterým zpravidla chyběl kompletní těžší výcvik. Rovněž předchozí výcvik většiny příslušníků pluku SNB „Slovensko“ nebyl na požadované úrovni.

 

Obtížnost této dlouhodobé a rozsáhlé operace zvyšovala velká psychická a fyzická zátěž, především u vojáků základní služby. I pro fyzicky zdatné a trénované naše kolegy z bývalého PP 1 NB bylo velmi obtížné stačit tempu manévrujících banderovců. To souviselo i s nepředstavitelnými potížemi při stravování vojáků a příslušníků SNB. Mnoho z nich si stěžovalo na častý hlad a u některých se projevovaly známky podvýživy. V těchto doslova „polních „ podmínkách to ostatně jinak nešlo.  Přesto vzrůstalo odhodlání vojáků i příslušníků SNB se rázně vypořádat s těmito bandami a znemožnit jim jejich další tažení napříč ČSR.

 

Právě v době, kdy vrcholily boje na středním a severozápadním Slovensku, se snažily některé tehdejší politické strany v českých zemích i na Slovensku vytřískat z této záležitosti „politický kapitál“. Snažily se bagatelizovat toto hrozící nebezpečí a vydávat tyto surové zločince za politováníhodné chudáky, kterým nemá být bráněno v jejich cestě za „štěstím“. Tak např. Svobodné slovo ze dne 24. 8. 1947 v článku „Banderovci a Nechanice“ uvedlo: „Pár stovek otrhaných štvanců odněkud z východu se snaží projít našimi zeměmi někam na Západ. Mají patrně k tomu i své důvody. Bylo by opravdu moudřejší, nechat je projít tam, kde myslí, že dojdou klidu.“ V dalším článku tentýž deník uvedl: „Pud sebezáchovy je občas donutí k tomu, aby se ukázali lidem a vynutili si na nich (nebo jim ukradli) trochu jídla.“ Rovněž některá slovenská masmedia zlehčovala průběh těchto událostí a snažila se přitom  si přihřát  svoji „protičeskou polívčičku“. V různých článcích se uvádělo, že celý ten humbuk kolem banderovců by měl být výhradně slovenskou záležitostí. Že Slováci jsou natolik schopní a svéprávní, aby si tuto záležitost vyřídli sami a po svém.  Bylo zdůrazňováno, že právě přítomnost českých vojáků a především českých „žandárů“ ještě více tito situaci vyhrocuje. Dále, že převážná většina slovenských občanů nesouhlasí s nasazením českých vojáků a policistů do akce proti banderovcům. Že hlavní důvod jejich přítomnosti na Slovensku asi spočívá v tom, aby se zde mohli do sytosti najíst. Současně i hromadně vykupovat slovenské obchody na úkor Slováků, když v Čechách panuje taková nouze a bída. V té době, v roce 1947, byl stále v českých zemích velmi omezený přídělový systém (na lístky) potravin, textilu, bot, který trval až do 1. 6. 1953, kdy byla provedena měnová reforma. Přídělový systém byl zaveden v roce 1939 za času tzv. protektorátu.

 

Za doby „samostatného slovenského státu“ přídělový systém na Slovensku neexistoval, nebyl ani zaveden po květnu 1945. A vskutku, ve většině slovenských obchodů, řeznictvích, hotelech a restaurací se nacházelo zboží, o kterém se nám tehdy v českých zemích ani nesnilo. Čsl. vlády si po květnu 1945 nemohly z principiálních důvodů dovolit lístkový systém na Slovensku zavést. Některé slovenské noviny se snažily vyvolat zášť a nedůvěru Slováků k Čechům. Bohužel, mnoho obyvatel Slovenska bylo v tomto směru ovlivněno. To jsme z počátku poznávali na vlastní kůži, když v obchodech nám odmítali prodávat různé potraviny, cigarety apod. s odkazem, že je to pouze pro jejich občany. Postupně však se celková situace změnila, když prostí Slováci poznávali, že jsme tam přišli jako jejich přátelé, kteří je ochraňují před vpády a násilím banderovců. Řada našich příslušníků, kteří na Slovensku zůstali až do dubna 1948, tam navázala upřímné přátelství s tamními obyvateli.  Někteří tam našli i své budoucí celoživotní partnerky.  

  

I já jsem v letech 1948-1950 strávil větší část svých letních dovolených, kdy jsem v civilu jako český turista poznával přírodu a obyvatele některých obcí na slovensko-ukrajinských hranicích. Převážně šlo o obce, které byly banderovskými vpády nejvíce postiženy a nichž se zmiňuji. Tehdy jsem osobně poznal řadu občanů z Nové Sedlice, Zboje, Uliče, Ubly, Pichného, Stavného, Pčoliné a některých dalších. Při těchto toulkách jsem pravidelně  u některých rodin přespával. Od nich jsem se dozvídal o zvěrstvech, která tam banderovci páchali, a poznal jsem, jak těžce  tam tito obyvatelé žili a pracovali. Za jakých obtíží si budovali zničené domy. Kdy i do této oblasti začaly po roku 1945 pronikat technické vymoženosti 20. století.  Elektrifikace, výstavba škol, budování silnic, zavádění autobusové dopravy i drobnější průmyslové výroby.  Od té doby jsem se do těchto míst nejvýchodnějšího cípu Slovenska nedostal. Dozvěděl jsem se však o dalších osudech těchto rodin. Kdy děti, těchto většinou negramotných Rusínů a Slováků, vystudovaly vysoké školy. Jak se změnily tyto, kdysi zaostalé vesnice. V průběhu dalších desetiletí si za doby federativní ČSSR si většina vesnických obyvatel východního Slovenska postavila výstavné patrové domy, o kterých se jim mohlo za dřívějších režimů jen zdát.

 

Banderovcům se postupně dařilo pronikat směrem na západ. Na přelomu července a srpna 1947 se nejdále dostala Burlakova sotňa, která pronikla do lesnatých masivů středního Slovenska.  Burlak předpokládal, že v tomto členitém, horském terénu se jeho jednotka zkoncentruje, unavení a vyčerpaní střelci si alespoň krátkodobě odpočinou, načerpají další síly k usilovným pochodům do okupační zóny USA v Rakousku. Utěšoval se i tím, že se mu zatím dařilo unikat pronásledujícím vojenským a bezpečnostním jednotkám. Současně, že velitelé těchto jednotek nebudou mít zájem o přímé bojové střety s příslušníky jeho sotně. Že si uvědomí rizika nebezpečí, která by hrozila jejich podřízeným.

 

V instrukci, kterou Burlak obdržel před jeho vpádem do ČSR od vedoucího funkcionáře OUN „Orlana“ se uvádělo: „Pokud čsl. vojenské jednotky vystoupí proti vám, nebude to pro vás tak nebezpečné neb můžete na ně tvrdě a nemilosrdně udeřit olovem i ohněm. Oni jistě budou utíkat, jako ti, kteří proti nám bojují na polském území.  Lesy a většina tamních (slovenských) obyvatel budou vašimi přirozenými spojenci. Ať naši tamní nepřátelé zakusí běd a utrpení. Především půjde o to způsobit patřičný rozruch a reklamu na mezinárodním fóru. V průběhu našeho (banderovského) tažení přijdou na ta místa zahraniční korespondenti a budou se dotazovat obyvatelstva, jak jsme se chovali.  Z toho důvodu není vhodné dávat o sobě špatný materiál a nepříznivý ohlas. Je třeba tam zůstat co nejdéle a snažit se projít co nejhlouběji čsl. územím. …“

 

V té době, počátkem června 1947, kdy se tento rozhovor mezi „Orlanem“ a Burlákem konal, se počítalo s agitačně-propagandistickým tažením určitých sotní UPA napříč Slovenskem a varianta odchodu UPA jednotek k Američanům byla pouze hypotetická. Dle těchto pokynů měly jednotky UPA při jejich tažení do ČSR maximálně využívat přírodních podmínek, materiálních zdrojů a dříve vybudované široké sítě spolupracovníků, kteří je zde měli očekávat. Vydaná směrnice byla pouze jakýmsi návodem , jak mají velitelé těchto jednotek postupovat. To se týkalo i předpokládané „masové podpory“ jednotek UPA na celém území Slovenska, která byla od samého počátku jejich tažení sporadická. Zde sehrálo svoji úlohu i razantní vystoupení složek bezpečnostního aparátu, nejen na Slovensku, ale i v českých zemích, které ve značné míře paralyzovalo aktivní spolupráci těchto živlů s jednotkami UPA.

 

Dosud úspěšně pronikající jednotky se tak postupně dostávaly do izolace od okolního světa. Potravu a ostatní potřebné produkty i různé informace, si tak musely obstarávat násilím nebo pohrůžkou použití násilí, včetně krádeží, loupeží, rabování apod. Takto postižení občané, kteří až dosud je byli ochotni tolerovat nebo s nimi i sympatizovat, se tak na vlastní oči přesvědčovali o jejich skutečné tváři. Mnoho z nich se stalo našimi aktivními pomocníky v našich operacích proti těmto elementům.

 

To vše mělo ve svých důsledcích negativní dopad na morálku a bojeschopnost banderovců. Střelcům UPA však nezbývalo nic jiného, než nadále bezpodmínečně plnit rozkazy svých velitelů. Byli si dobře vědomi, co by je čekalo, kdyby se pokusili o dezerci. V těchto oslabených i rozčleněných jednotkách UPA stále působili členové „polevy žandarmie“, tj. polního četnictva, kteří neznali slitování a za jakékoliv neuposlechnutí nebo nesplnění rozkazu, pokus o dezerci, byl zpravidla jediný trest – kulka do hlavy provinilce.

 

Největší nebezpečí stále hrozilo od Burlakovy sotně, vůči které byly nasazeny hlavní síly armády a pluku SNB. Usilovnými nočními pochody a úhybnými manévry se burlakovci snažili vymanit z obkličovacích akcí našich  jednotek. Vedení skupiny „Teplice“ hledalo nové formy, jak zefektivnit dosavadní postup jednotek armády a pluku SNB proti tomuto nepříteli, který v polovině srpna 1947 procházel rozsáhlými oblastmi středního Slovenska. Bojové tažení banderovců napříč Slovenskem lze srovnávat s bojem početných, dobře vyzbrojených a vycvičených partyzánských jednotek se všemi klady a zápory. Podmínkou každého takového úspěšného boje je však aktivní spolupráce a účinná podpora místního civilního obyvatelstva (jak tomu bylo např. na okupovaném území SSSR, Jugoslávie apod.). Tento činitel však u banderovců při jejich tažení Slovenskem  pominul. Na druhé straně však banderovci dovedli maximálně využívat své bojové zkušenosti z tažení Ukrajinou a Polskem, kde obdobně jako na Slovensku, tak i na území Ukrajiny a Polska žili zpravidla v divoké přírodě, ovládali utajený pohyb a orientaci v terénu, okamžitě se přizpůsobovali různým i nepředvídatelným podmínkám a situacím. Jejich velmi pohyblivé skupiny  dokázaly rychle a bezhlučně měnit svá tábořiště , maskovat se a krýt. V případě nutnosti urazily za noc i 40 km. Při četných střetech s protivníkem používaly osvědčeného a v praxi vyzkoušeného způsobu pronikání vpřed – soustředěním všech sil a krátké, ale mohutné palby v jednom směru, na kterém pak za hromového pokřiku Horé nebo Horé Bandera, prorážely, bez ohledu na vlastní ztráty, postavení protivníka.  Především pak v noční době měl tento způsob boje velký psychologický vliv.  Jejich protivníci tak prudký a soustředěný nápor zpravidla psychicky nevydrželi a dali se na ústup. Jak jsem se již dříve zmiňoval, v jednotkách UPA bojovalo mnoho bývalých vojáků Rudé armády, u kterých byl podobný postup ať v útočných, či obranných bojích obvyklý. Především „gvardějské“ jednotky takto postupovaly při ofenzivních akcí RA, počínaje bitvami o Moskvu a Stalingrad a bojem o Berlín konče.

 

Každá banderovská sotňa však většinou postupovala individuálně a měla svá „specifika“. Např. sotňa Burlak se zpravidla stavěla v případě svého napadení  na odpor a ustupovala až do té doby, kdy neměla naději na úspěch. Současně využívala každé příležitosti k nastrojení léček i vůči silnějšímu nepříteli. V sotni „Chromenko“ se podřízení velitelé čet a družstev spíše snažili odpoutat od nepřítele a nevyhledávat z vlastní iniciativy bojové střety s protivníkem. Pokud přesto došlo k bojovému kontaktu s našimi vojáky nebo příslušníky pluku „Slovensko“, snažili se tito velitelé opustit své dosavadní pozice a usilovným pochodem měnit směr ústupu. Zřejmě se řídili zásadou: „Kdo uteče, ten vyhraje.“To byl také možná jeden z důvodů, proč se jisté části této sotni podařilo přejít i s raněným velitelem (který byl nesen na nosítkách) celou ČSR a dostat se k Američanům. Ostatní velitelé sotní i velká část jejich podřízených však takové štěstí neměla. 

 

Velení skupiny „Teplice“ proto přistoupilo k zásadním opatřením, kdy proti postupujícím banderovským jednotkám byla budována souvislá obranná postavení, vytváření kulometných hnízd rozmístěných tak, aby prostor byl chráněn jak do šířky, tak i hloubky. Ty byly urychleně zřizovány v předpokládaných místech, kde by měli banderovci postupovat. Souběžně s nimi další vojenské a bezpečnostní jednotky prováděly průzkumné akce.

Řada našich autorů, především PhDr. Jan Fiala, PhDr. Vlastimil Kroupa, podrobně vyhodnotila tažení banderovců v roce 1947. Já se proto omezím pouze na některé rozhodující fáze a události, které zásadním způsobem ovlivnily průběh této naší rozsáhlé operace. Bylo to také první, ale bohudík i poslední vojenské tažení proti nepříteli, který ohrozil bezpečnost poválečné ČSR. …

 

Jako názorný a odstrašující případ byla zbytečná smrt 6 aspirantů, těžká zranění a zajetí dalších vojáků, nasazených do průzkumné akce dne 5. 8. 1947 v okolí hory Magury Lupče. V tomto prostoru se tehdy nacházela Burlakova sotňa, která byla krátce před tím napadena v prostoru u Malužiné a utrpěla přitom ztráty. Banderovcům se podařilo od našich jednotek odpoutat a ukrýt se v masivu této hory, vysoké 1316 m. Velitelství „Teplice“ nařídilo opakovat hlouboký průzkum v širokém okolí této hory s cílem zjistit přesné místo, kde se sotňa nachází a neprodleně zorganizovat rozsáhlou útočnou operaci, směřující k likvidaci této nebezpečné jednotky. Přes tyto závažné a alarmující poznatky, že v tomto prostoru se nachází početná a dobře vyzbrojená Burlakova sotňa, velitel praporu aspirantů určil na průzkum pouze samopalnou četu  o síle 18 aspirantů. Tato byla vyzbrojena pouze puškami a samopaly. Jejím velitelem určil jednoho z četařů-aspirantů, neboť důstojník, který měl tuto průzkumnou četu vést, byl údajně nemocný. Četa dostala za úkol zjistit prostor, kde se banderovci nacházejí, v tom případě je překvapit palbou a současně je zahnat na vlastní čáru připravované léčky jejich jednotkou. Situace se však vyvinula opačným směrem. Zkušený Burlak předpokládal, že naše vojenské jednotky budou usilovat o další ofenzivní akce, a proto rozmístil pátrače a pozorovatele v širokém okolí dočasného stanoviště sotně.  Když banderovské hlídky zjistily postup málo početné průzkumné vojenské jednotky, vystupující na vrchol této hory, bylo pro banderovce snadným úkolem  připravit na ně dokonalou past. Na místě srážky zůstalo 6 padlých aspirantů. Další tři raněné banderovci zajali. Veliteli čety se podařilo se zbytkem ustoupit a s sebou odvést dva lehce zraněné aspiranty, které ponechal v kolibě u pastýřů. Zbylí vojáci se pak vrátili na svoji základnu, kde ohlásili, k čemu došlo. Padlé a raněné aspiranty banderovci oloupili o zbraně, střelivo, osobní doklady, některé výstrojní součástky, včetně bot. Těžce zraněné aspiranty nechal Burlak provizorně ošetřit lékařem sotně a pak je nechal na místě se vzkazem, aby vyřídili svým velitelům, že je to odplata za jeho zastřelené muže u Malužiné. Když čsl. vojáci nedodrželi úmluvu střílet jen do vzduchu, nebude ani on je šetřit.  Že je to pouze varování, jak se bude příště postupovat, pokud budou jeho lidé napadáni našimi vojáky zbraněmi. Poté se banderovcům podařilo vymanit z obkličovacího kruhu početných vojenských jednotek a přesunout se směrem na západ.

Ke cti Burlaka je třeba uvést, že měl údajně nařídit svým podřízeným, aby nezabíjeli naše raněné nebo zajaté vojáky. S nimi pak osobně prováděl „kádrové pohovory“. Snažil se jim vysvětlit, že on má s našimi vojáky soucit, poněvadž jsou svými veliteli nuceni bojovat proti nim (banderovcům). On že pak dodržuje a respektuje ženevské konvence o zajatcích a raněných. Očekává, že takto bude zacházeno i s jeho raněnými muži. Také v několika případech již ponechal  své raněné střelce, kteří potřebovali nemocniční ošetření, s písemným vzkazem, ve kterém žádal naše velitele, aby jim bylo poskytnuto potřebné lékařské ošetření a bylo s nimi zacházeno jako s vojenskými zajatci regulérní ukrajinské armády.

 

Především se zraněnými a zajatými aspiranty vedl rozhovory, ve kterých jim vysvětloval účel a smysl jejich tažení a poslání. Apeloval, aby je naši vojáci považovali za příslušníky ukrajinské armády, která vede boj proti světovému bolševismu. Současně je přesvědčoval, že oni jako příslušníci inteligence a budoucí důstojníci jsou příliš cenným materiálem, než aby byli nasazováni do bojových akcí jako řadoví vojáci. Je skutečností, že si tímto způsobem vydobyl Burlak u takto zajatých a později propuštěných našich vojáků určité „renomé“. Není mi znám ani jeden případ, kdy by se do podobné situace dostal některý z mých kolegů z pluku SNB. Ti, než aby se vzdali a padli tak do banderovského zajetí, bojovali až do konce svých životů.

 

Bohužel mezi slovenskými důstojníky, kteří zastávali nižší velitelské funkce v jednotkách svazku „Teplice“, se vyskytovali i ti, kteří byli poznamenáni fašistickou ideologií, jež nasákli za doby existence tzv. slovenského štátu. Tato nepočetná skupina dávala nepokrytě najevo své protisovětské a protičeské postoje, ale též i „pochopení“ pro banderovce v jejich tažení na západ. Naši velitelé pak otevřeně kritizovali tyto důstojníky, se kterými se dostávali do slovních střetů. Rovněž i příslušníci OBZ (vojenského obranného zpravodajství) získávali závažné poznatky o rozkladné činnosti těchto slovenských důstojníků, kteří pak byli odvoláváni ze svých funkcí a někteří pak stanuli před vojenským soudem.

 

Ještě bych se chtěl zmínit o našich podezřeních, zda někteří slovenští důstojníci navazovali kontakty na banderovské velitele v době jejich přechodu. Že  k těmto kontaktům zřejmě docházelo, svědčil i vzkaz Burlaka velitelům aspirantů o střelbě do vzduchu.

 

Po tomto nesmyslném a zbytečném masakru našich aspirantů dne 5. 8. 1947 se zintensivnila činnost všech příslušníků svazku „Teplice“. Především naši velitelé si byli vědomi, že pokud by se Burlakově sotni podařilo proniknout přes slovensko-moravské pomezí, bylo by nutno nasazovat do akcí další jednotky armády a složek SNB. V té době byla Burlakova sotňa stále velmi početná a dále se k ní připojovali střelci z ostatních zdecimovaných banderovských jednotek. V případě jejího úspěšného průniku na Moravu, by hrozilo reálné nebezpečí, že by Burlak rozptýlil svou početnou jednotku do menších skupin, které by bezohledně postupovaly napříč Moravou, kde by napáchaly nedozírné škody.

 

Generál Nosko se proto rozhodl organizovat generální ofenzivu s nasazením všech vojenských a bezpečnostních jednotek ještě na území Slovenska. Zde vycházel  i ze zkušenosti polských velitelů při realizaci již končící akce „Visla“. Když se pak v průběhu druhé srpnové dekády podařilo Burlakovi proniknout do pohoří Malé Fatry, přesunuly se naše jednotky do tohoto prostoru. Zpravodajcům a průzkumníkům se podařilo lokalizovat  přibližně místo jejich pobytu v tomto členitém a zalesněném kraji severozápadního Slovenska. Na místech, kde se předpokládalo, že se banderovci pokusí o průnik z naší obkličovací akce, bylo vybudováno mnoho zamaskovaných kulometních hnízd, vzájemně propojených tak, aby banderovcům byl pokus útěk  z obklíčení ztížen. Ostatní jednotky armády a pluku SNB byly nasazeny do průzkumných akcí v celém prostoru Malé Fatry. Velitelé útvarů museli udržovat neustálé kontakty na sousedy zleva i zprava. Navíc byly vyčleněny i druhosledové zálohy, které měly za úkol zadržet nebo zlikvidovat ty, kterým se podařilo proniknout z obklíčení prvosledových jednotek.

 

Tato operace si vyžádala nesmírné vypětí psychických i fyzických sil vojáků a příslušníků pluku SNB. Generál Nosko rozhodl, že z pohoří Malé Fatry nesmí Burlakova sotňa uniknout. Neprodleně byla do tohoto prostoru nasazena většina vojenských a bezpečnostních jednotek, které systematicky pročesávaly tento členitý a zalesněný prostor severozápadního Slovenska, jenž se postupně zužoval. Tato operace trvala více než dva týdny. Její součástí bylo obsazení menších osad, hájoven a samot, našimi hlídkami, abychom banderovcům znemožnili obstarávat si potravu, tím že by tyto objekty přepadali a drancovali, jak to běžně praktikovali v jejich dosavadním tažení Slovenskem.

 

Ve večerních hodinách dne 19. 8. 1947 byla vyslána čtyřčlenná hlídka příslušníků SNB, pod vedením strážm. Miloslava Novotného, s úkolem střežit objekt hájovny  poblíže obce Nezbudská Lúčka. V pozdních nočních hodinách byla hájovna obklopena početnou skupinou banderovců, která měla za úkol obstarávat potraviny pro svoji jednotku.  Banderovci se křikem a střelbou do vzduchu domáhali, aby jim obyvatelé hájovny dobrovolně vydali potraviny a zaručovali se, že jim neublíží. Strážm. Novotný na banderovce, kteří se v rojnici blížili k hájovně, zvolal, že hájovna je chráněna jednotkou SNB a pokud se banderovci okamžitě z prostoru nevzdálí, bude proti nim použito zbraní. Následně banderovci zahájili soustředěnou palbu na celý objekt i s použitím granátů. Čtveřice strážmistrů, která se rozmístila v hájovně, jejich palbu opětovala a banderovci se byli nuceni stáhnout z bezprostřední blízkosti hájovny. Stále však pokračovali v systematickém obkličování a ostřelování hájovny. Vícekrát přitom opakovali své výzvy, aby se obránci vzdali, vydali své zbraně a oni, že jim za zaručí jejich životy. Strážm. Novotný i ostatní obránci odmítli jakékoliv další vyjednávání a střelbou drželi útočící banderovce v šachu. Předpokládali, že obranu hájovny udrží do doby příchodu posily, k čemuž také s odstupem jedné hodiny došlo. Banderovci pak za této situace vyklidili své pozice a v noční tmě se jim podařilo z prostoru uprchnout. Při obraně hájovny padl strážm. Novotný, který byl posmrtně povýšen do hodnosti št. strážmistra. Zbylí obránci v průběhu boje spotřebovali téměř všechnu munici, a pokud by posila nepřišla včas, zřejmě by to s ostatními obránci i rodinou lesníka špatně dopadlo.

 

V následujících dnech se Burlak snažil vymanit z tohoto stále se zužujícího obklíčení. Příslušníci 3. roty „Javoru“ se v prostoru hory Jedlovina dostali do bojového kontaktu a částí Burlakovy sotně. Těm se však podařilo ustoupit a zmizet v lesnatém terénu. Velitel roty nechtěl riskovat životy svých podřízených dalším postupem vpřed, aby nepadl do banderovské léčky a tuto operaci raději ukončil. Další část Burlakovy sotně se v té době (19. – 21. 8.) stáhla do prostoru Krasňan. Burlak zde dalekohledem dlouho pozoroval postavení praporu „Osika“, které se postupně zužovalo na cca 5 km. Burlak se pak v pozdních  hodinách 20. 8. rozhodl k riskantnímu kroku z důvodu, že právě tento terén bude vhodný k průniku ze stále se svírajícího obklíčení jeho jednotky. Po soustředění celé sotně se banderovci s mohutným křikem „Horéé“, palbou ze všech zbraní, včetně lehkých kulometů, i použitím ručních granátů, vrhli vpřed, aby prorazili obranné postavení našich jednotek. Rozpoutala se mohutná přestřelka, ve které padlo několik banderovců. Tento vskutku drtivý nápor banderovců v tmavé noci většina našich příslušníků psychicky nevydržela a stáhla se z předsunutých obranných pozic. Na místě střetu zůstala pouze tří členná skupina, která neustálou kulometnou palbou držela banderovce v šachu. V krátké době jí přišly na pomoc sousední jednotky, přičemž útok banderovců byl odražen a útočníci utrpěli další ztráty. Burlak se však i po tomto neúspěchu snažil nadále manévrovat svými družstvy a třikrát opakoval útok, vždy na jiných místech. Do tohoto urputného střetu byla posléze nasazena i naše tanková četa, která běsnící banderovce donutila k ústupu.

 

Při  zpětném manévru banderovci narazili na prostranství tábora praporu „Javor“, kteří střežili pouze 3 strážmistři F. Vondrouš, J. Braborec a L. Patočka. Hlídka strážmistrů se banderovcům postavila se samopaly na rozhodný odpor, kdy v noční tmě docházelo k boji muže proti muži. Banderovci v domnění, že hlídce přicházejí další posily, se pak raději stáhli do bezpečí. Na místě srážky zůstali dva mrtví a jeden raněný banderovec. Strážmistr Patočka v zápalu boje se rozhodl sám pronásledovat ustupující banderovce, aniž by měl krytá záda, což se mu stalo osudným. Dostal se do banderovské léčky, kde byl zezadu několika ranami zastřelen. Tyto urputné boje především sváděli příslušníci praporu „Javor“ i „Osika“ se zbytkem Burlakovy sotně.  Ty probíhaly od 20. 8. a trvaly i v následujících dnech Patřily k jedněm z nejtěžších bojů v roce 1947. O tom svědčí i počet zabitých, zraněných i zajatých.  Ihned následující den 21. 8.  padl v těchto neúprosných bojích další náš kamarád strážm. M. Klicpera, který se svojí jednotkou znemožňoval banderovcům proniknout z našich obkličovacích akcí, kdy na svém bojovém stanovišti setrval, dokud byl schopen držet svůj samopal.

 

Dne 10. 9. 1947 se dostala do podobné situace dvoučlenná hlídka praporu „Osika“, která se s dalšími příslušníky útvaru účastnila průzkumné akce poblíže vesnice Malužiné, kde se tehdy skrývaly zbytky rozbité Burlakovy sotně. V noční tmě ztratili strážm. Salaš a Čadík styk se svojí skupinou a náhle narazili na asi 20 člennou banderovskou jednotku. Neváhali ani okamžik, využili momentu překvapení a na banderovce zahájili intenzivní palbu ze svých samopalů. Podařilo se jim zlikvidovat několik banditů. Když se banderovci z tohoto nenadálého přepadení vzpamatovali a poznali, že jsou ostřelováni pouze dvěma protivníky, zahájili proti nim smrtící palbu. Stráž. J. Salaš v této přestřelce padl, když jeho tělo bylo doslova rozstříleno. Stráž, Čadíkovi se lstí podařilo zachránit. Tak bych mohl uvádět další případy padlých příslušníků SNB a vojáků, kteří tehdy položili své životy v urputných bojích proti těmto zkušeným banditům. Já jsem v té době byl v jednotkách druhého sledu. Za ty necelé dva týdny mého působení na Slovensku nestačil jsem ani registrovat, kde všude jsme působili. Většina našich akcí byla uskutečňována v noci, kdy banderovci se snažili odpoutat se od našich jednotek.

 

Tehdy jsme se dozvěděli o smrti našich třech kolegů. Asi 23. 8. jsem byl motospojkou odvezen na SV „Javor“. Po příjezdu na toto velitelství jsem se pak následně zúčastnil s dalšími důstojníky tohoto útvaru jeho pohřbu. (Pokud se dobře pamatuji, bylo to v Rovensku pod Troskami.) Nad jeho hrobem jsem se s L. Patočkou rozloučil jménem všech jeho kolegů  a velitelů z Pohraničního pluku SNB Slovensko. Vláďa před odjezdem na Slovensko byl jako já zařazen u SNB-Útvaru 2595 Králíky a byli jsme dobří kamarádi. V projevu jsem smuteční hosty seznámil jak Láďa a jeho další kolegové, kteří tehdy padli v bojích, naplili slova své přísahy a za jakých okolností zemřeli. Za své projevené hrdinství byl in memoriam povýšen do hodnosti štábního strážmistra a prezident republiky E. Beneš  mu udělil státní vyznamenání – Válečný kříž 1939.

 

Po návratu na Slovensko, jsem se dozvěděl, že vrcholí boj s cílem zničit zbytky Burlakovy sotně. Burlak stále s menší skupinou své jednotky unikal. Podle oficiálních údajů bylo jen do 2. 9. 1947 zabito 30, zraněno 29 a zajato 118 banderovců. Současně se několika desítkám banderovců podařilo proniknout přes naše pozice a dostat se úhybnými manévry do lesních masivů středního Slovenska, kde se na ně napojovali další jednotlivci a menší skupiny z ostatních rozbitých sotní.

 

K zadržení Burlaka a zbytku jeho štábu došlo 3. září v pozdních nočních hodinách na samotě Jánošíkovo, aniž by on a jeho společníci kladli ozbrojený odpor. Po jeho zadržení a následných výsleších Burlak uvedl, že skládal velké naděje do bojů u Krasňan, s přesvědčením, že se mu zde podaří prorazit z našich obkličovacích pozic. Předpokládal, že soustředění celé sotně mu umožní další průnik. Po ukončení těchto několikadenních úporných bojů, se mu podařilo soustředit pouhých 18 svých bojovníků, tehdy si prý uvědomil neodvratný konec jejich dalšího tažení „za svobodou“. Shromážděné střelce oslovil, že je zbavuje jejich přísahy s tím, že jeho bojový útvar již neexistuje. Pokud se někdo z nich hodlá dobrovolně vzdát čsl. ozbrojeným složkám, že tak může učinit. Ostatní se musí postarat sami o sebe. Následně se pak zbylí banderovci rozdělili do menších skupin, které šly samostatnou cestou. S Burlákem setrvalo pouze 5 střelců, jeho milenka Ofélie a funkcionář OUN „Zenko“. Tato skupina se poté uchýlila na válkou zničenou samotu Jánošíkovo, kde pak byli našimi jednotkami zajati.

 

Burlak krátce po svém zajetí napsal prohlášení zbývajícím členům UPA, aby se dobrovolně vzdali čsl. úřadům s tím, že v takovém případě nebudou vydáni do Polska. Výzva v podobě letáku s Burlakovou fotografií byla letadly rozhazována v prostorech, kde se předpokládalo, že se tam zdržují banderovci. Tato výzva však nesplnila svůj účel. Šlo spíše o jednotlivce, kteří na základě tohoto letáku dobrovolně vzdali.

 

V průběhu září 1947 však Slovenskem táhly další skupiny banderovských jednotek a civilné sítě OUN, kterým se podařilo proniknout na naše území. Šlo zpravidla o málo početné skupiny, rozptýlené od řeky Ondavy až po jižní Slovensko. Menší skupiny pronikly do prostoru jižně od Žiliny, kde nacházely podporu u dosud neodsunutých karpatských Němců. Na středním Slovensku se objevila část sotně Brill, které se podařilo překročit naše hranice 26. 7. 1947 v prostoru jižně od Jasla.

 

Již na přelomu srpna a září 1947 se dařilo přecházet menším banderovským jednotkám Moravou. Byla to především Chromenkova sotňa, která postupovala v několika oddělených skupinách. Proto se rychle zřizovaly stíhací skupiny jednotek SNB, které organizovalo Zemské velitelství SNB v Brně. Obdobné stíhací skupiny pak byly organizovány v prostoru jižních  a jihovýchodních Čech.

 

Likvidací Burlakovy sotně nám ubyl náš hlavní a nejnebezpečnější protivník, který vázal většinu nasazených jednotek armády a pluku SNB. Jednotky pluku SNB se pak zaměřily na pronásledování zbývajících banderovských skupin. Především na území středního Slovenska se stále pohyboval větší počet banderovců, kteří nehodlali kapitulovat. V průběhu následujících týdnů většina z nich skončila v našem zajetí. Vzhledem k nastalé situaci, po likvidaci Burlakovy sotně, bylo možno již v první zářijové dekádě postupně stahovat nasazené vojenské jednotky, které se vracely do svých kmenových posádek. Počátkem října 1947 se situace na většině slovenského území postupně konsolidovala. Proto došlo i k zásadní reorganizaci jednotek pluku SNB „Slovensko“. Přistoupilo se k tomu, k čemu byl pluk SNB při jeho vyslání na Slovensko původně určen. Jeho příslušníci přebírali ostrahu státní hranice v severních oblastech Slovenska, na západě od slovensko-moravského pomezí až po hranice s USSR na východě. Tuto ostrahu zajišťovali příslušníci pluku SNB více než půl roku. Teprve ve druhé polovině dubna 1948 bylo vedením MV rozhodnuto o ukončení této mise, kdy se příslušníci pluku vrátili do svých kmenových útvarů v českých zemích.

 

Někteří příslušníci pluku SNB byli již v průběhu září 1947 odvoláni jako posila k ostraze hranic v jižních Čechách, na jižní Moravu nebo do vznikajících stíhacích jednotek SNB v těchto oblastech. Společně s několika kolegy jsem byl odvelen k výkonu služby v jižních Čechách. Byli jsme včleněni do stíhacích skupin, které se v této oblasti vytvářely. Právě v té době, září až listopad 1947, pronikali Moravou a jihovýchodními Čechami jednotlivci nebo menší skupiny banderovců, kteří se nehodlali za žádných okolností dobrovolně vzdát. Docházelo k častým přestřelkám, které si vyžádaly oběti na životech i na naší straně. 2. 9. 1947 padl poblíž Uherského Hradiště srážm. V. Janošík, 23. 9. byl zastřelen strážm. J. Bár, 30. 9. padl vrchní strážm. J. Adam a někteří další. Ještě v r. 1948 umírali v boji příslušníci SNB.

 

Byli jsme nasazováni do průzkumných, pátracích i stíhacích skupin, když jsme z nadřízených velitelství nebo ze zpravodajských složek dostávali hlášení o postupu jednotlivců nebo menších banderovských skupin, pronikajících do naší oblasti. Většina akci probíhala ve večerních nebo nočních hodinách, kdy banderovci byli zpravidla v pohybu.

 

Banderovci, kteří se dostali až do jižních Čech, byli zpravidla zkušení a ostřílení veteráni, kterým šlo o to, co nejrychleji se dostat do bezpečí k Američanům. Dovedli se výtečně orientovat i v naprosto neznámém terénu a znali i přesné trasy svých postupů. Snažili se, aby nenarazili na „červené“, tj. na příslušníky SNB. Přes všechna mimořádná a rozsáhlá bezpečnostní opatření se podařilo více jednotlivcům i menším banderovským skupinám úspěšně proniknout do USA zóny v Rakousku.

 

V listopadu 1947 jsem byl s dalším kolegou zařazen k výkonu skryté hlídky. V pozdních nočních hodinách jsme na našem stanovišti zjistili, že se našim směrem obezřetně plíží několik osob. Po přestřelce, v níž banderovci použili i ručního granátu, se jim podařilo od nás odpoutat. Této banderovské skupině i s raněným se zřejmě podařilo přejít na nedaleké rakouské území. 

 

V prosinci 1947 končila služba dočasně odvelených příslušníků. Vrátil jsem se do Králík.

 

V únorových dnech roku 1948 byla část pluku SNB „Slovensko“ odvelena do Prahy. Začátkem března se pak vrátili na Slovensko. Ve druhé polovině dubna  1948 se příslušníci pluku definitivně vraceli na své kmenové útvary. Pokud tyto byly zrušeny, mohli příslušníci využít možnosti zařazení  do nově vznikajících  zvláštních útvarů SNB v Praze, Jáchymově a dalších oblastech republiky. Někteří zůstali pak sloužit u reorganizovaných pohraničních útvarů, které byly v následujících letech posilovány v západních, jihozápadních a jižních Čechách i na jižních hranicích Moravy. Jiní využili možnost přemístění na různé stanice SNB, především v okolí jejich bydlišť, další pak odešli i do civilního života.

 

 

Doslov

Organizovaný boj proti banderovským jednotkám skončil na našem území přibližně v polovině roku 1948. Toto nebezpečí však mělo reálnou podobu i v dalších letech, kdy se mnoha banderovcům podařilo uprchnout do USA zón v Rakousku a Německu, odkud vedli záškodnický boj proti ČSR. Např. jedna dvoučlenná banderovská skupina  těžce zranila dne 2. 3. 1950 dva příslušníky Pohraniční stráže.

 

Někteří banderovští prominenti získali za pomoci řeckokatolických kněží falešné křestní či oddací listy, kterými získali novou identitu, zaručující legalizaci jejich dalšího pobytu na území ČSR  (dokonce i někteří řadoví střelci získali falešné doklady jinou cestou a žili s novou identitou v republice, zakládali i rodiny). Někteří ukrajinští nacionalisté tak přešli na jiné formy a způsoby boje. Zejména se snažili ideologicky působit na přesídlence ze Zakarpatské Ukrajiny, volyňské Čechy, Ukrajince a Rusíny, žijící v českých zemích, udržovali kontakty na vedení OUN v Mnichově atd. Řada z nich   pak splynula s další masou přesídlenců ze SSSR, Rumunska, Polska, Maďarska i ze Slovenska, která se v prvních poválečných letech usazovala v našem pohraničí. Obdobně tomu bylo i u jednotlivců nebo menších skupinek bývalých Vlasovců, příslušníků Zeppelinu a dalších podvratných skupin. Především v letech 1945-47 se naše republika stala průchodištěm mnoha cizinců, kteří z různých důvodů se nemínili vrátit do své původní vlasti. To se týkalo i tisíců Poláků, Ukrajinců, Chorvatů, Slovinců, Řeků, Bulharů, Rumunů a dalších. Souviselo to i procesem vysídlování sudetských Němců, kdy se do těchto uvolněných domů často stěhovaly různé pochybné existence, které se prokazovaly různými padělanými nebo zfalšovanými doklady o jejich původu. Z vlastní praxe, při výkonu mé tehdejší služby, mohu posoudit, jak těžko se ještě v 60. letech prověřovala skutečná identita osob z řad volyňských Čechů, reemigrantů ze Zakarpatské Ukrajiny, Rumunska, Maďarska, ale i ze Slovenska.

 

Ve stručnosti uvádím další osudy některých banderovských velitelů a funkcionářů OUN, o kterých jsem se zmiňoval.

 

Za jakých okolností došlo dne 15. 10. 1959 k zastřelení S. Bandery, který v Mnichově žil pod jménem Stefan Popel, jsem se zmínil již dříve. Celá desetiletí byla vyslovovány spekulace, kdo stál za jeho vraždou. Zda to byla KGB, či některá západní rozvědka nebo jeho dosavadní stoupenci. Zřejmě byl z mnoha stran zájem, aby Bandera byl navždy umlčen. V době jeho zavraždění již neměl žádnou faktickou moc, aby mohl jakkoliv ovlivňovat další vývoj na Ukrajině či v Polsku.

 

Obdobně tak dopadl i hlavní velitel UPA, generál Taras Čuprinka, který se po rozbití jednotek v Polsku dostal na území západní Ukrajiny. Tam se mu s pomocí jeho stoupenců podařilo v okolí Lvova zajistit si a vhodně upravit dům, kde se skrýval i se členy své ochranky až do pro něho osudného dne 5. 3. 1950. Ten den zásahová jednotka NKVD jeho dům obklíčila. Čuprinka byl vyzván, aby se dobrovolně vzdal. Když tak neučinil, byl on a pravděpodobně i všichni jeho ochránci při nastalé přestřelce zabiti.

 

Burlak byl po svém zadržení, počátkem září 1947, umístěn ve vojenské věznici v Košicích, kde byl řadu měsíců vyslýchán našimi vyšetřovateli a zpravodajskými orgány. Dne 12. 2. 1948 se mu podařilo za nevyjasněných okolností z této přísně střežené věznice uprchnout. O jeho útěku byly neprodleně informovány všechny složky SNB, včetně pohraničních útvarů, kterým byla nařízena zvýšená ochrana hranic. Současně bylo v celém prostoru východního Slovenska prováděno zcela mimořádná bezpečnostní opatření. Burlak byl zadržen již v následujících dnech ještě v okolí Košic. Krátce poté byl vydán do Polska, kde byl za spáchané zločiny proti polským občanům odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v roce 1949.

 

Bir, další velitel sotně, se v průběhu polské operace „Visla“ pokusil probít na území Zakarpatské Ukrajiny. Při přechodu na toto území, byla jeho jednotka rozprášena a sám Bir v tomto boji padl. 

 

Ren Vasil – Ivan Mizernyj, alias Maciejko, velitel součásti Lemko, kterou vykonával až do konečného rozbití jednotek UPA v Polsku. Rozkazem hlavního velitele UPA č1/46 mu byla udělena hodnost majora. Během operace „Visla“ byl za své bojové úspěchy povýšen do hodnosti podplukovníka. Po rozbití celého jeho praporu utekl do svého rodného kraje na západní Ukrajinu, kde ho zlikvidovaly orgány NKVD.

 

Orest Miroslav – krycími jmény Bily, Bohdan a Olah, bývalý důstojník polské armády v záloze. V letech 1943 až 1947 vykonával funkce personálního a organizačně-mobilizačního referenta UPA pro lvovské vojvodství. Velel praporu určeného k potlačování sovětského a polského partyzánského hnutí. Po rozbití jednotek UPA uprchl do západních oblastí Polska, kde ho dne 2. 3. 1948 zatkly polské bezpečnostní orgány. Vojenský soud ho odsoudil k smrti. Rozsudek byl vykonán v roce 1950.

 

Šelest Vasil – Sidor byl velitelem součástí UPA-Západ, kterou vykonával již od roku 1943. Po rozbití jemu podřízených jednotek v operaci „Visla“ se mu podařilo uprchnout na západní Ukrajinu, kde se skrýval v lesích v okolí Stanislavova. Dne 17. 4. 1949 odhalily orgány NKVD jeho úkryt. V nastalé přestřelce byl Šelest zabit.

Chryn – Štefan se stal v červnu 1945 velitelem sotně v Renově praporu. Dne 23. 7. 1947 byl Chryn se zbytkem své sotně usmrcen při pokusu o překročení hranic na ukrajinské území.

 

Chromenko – vlastním jménem Michal Duda byl velitelem sotně, která se s Burlakovou a Brodyčovou sotní probíjely přes Slovensko. Jako jedinému z velitelů sotní se mu podařilo se zbytkem své jednotky dostat do USA zóny v Rakousku. Chromenko byl pak v dalších letech využíván západními rozvědkami k organizování záškodnické činnosti proti SSSR.

 

Takový byl osud některých banderovských velitelů. Mnozí z nich jsou v současnosti na Ukrajině oslavováni jako národní ukrajinští hrdinové v boji za svobodnou a nezávislou Ukrajinu. Přes katastrofální ekonomickou situaci, ve které se současná Ukrajina nachází, se na jejím území budují honosné pomníky těmto jejich „národním osvoboditelům“. Před několika lety naše masmédia zveřejnila zprávu, že v některém ukrajinském městě, tuším v Ivano – Frankovsku, byl postaven honosný pomník Štefanu Banderovi, jako ocenění jeho velkých zásluh o vznik samostatného ukrajinského státu.

 

„Ukrajinská karta se po roce 1945 stávala jedním z trumfů, se kterými představitelé západních mocností reálně počítali. V této práci jsem také uvedl, že již Hitler dovedl obratně a maximálně využívat ukrajinské nacionalisty pro uskutečnění svých expanzivních záměrů vůči Polsku a SSSR. Jaké důvody vedly k tomu, aby ukrajinští nacionalisté v USA zóně v Rakousku a Německu se těšili takové podpoře? Činnost ukrajinských nacionalistů zdaleka nekončila porážkou jednotek UPA na Ukrajině, v Polsku a v ČSR. Mnoho členů UPA a OUN, kterým se podařilo uprchnout do Německa a Rakouska, se zapojilo do špionážní a záškodnické činnosti proti SSSR a Polsku, a to již od roku 1947.

 

Myslím, že nikdo z nás, dosud žijících „veteránů“, kteří působili na Slovensku, se nemá za co stydět nebo se omlouvat. Jeli jsme tam na rozkaz tehdejšího ministra vnitra Václava Noska s jasným úkolem: Bránit integritu Slovenska a jejich občany před těmito vetřelci! Pro každého z nás bylo dilema, když jsme museli používat zbraně proti těmto našim protivníkům. Tehdy nebylo jiné vyhnutí. Buď se nám je podaří zadržet a zneškodnit nebo oni nad námi zvítězí a na Slovensku pomohou nastolit „nový režim“.

 

Touto cestou bych chtěl uctít světlou památku padlých kamarádů a osobních přátel z pluku SNB i našich velitelů a kamarádů, kteří již dříve zemřeli.

 

Redakce: J. Honzák

Připravil: dr. O. Tuleškov

 

 

Co, kdyby Německá vláda schválila zákon, ve kterém by Konráda Henleina  a jeho spolubojovníky prohlásila za skupinu národnostně odbojovou a dala jim status veteránů s patřičnou ochranou. To by také naše Ministerstvo zahraničí prohlásilo, že je to věc Německa?

 


 

 

Sdílení příspěvku:

Autor příspěvku: Aliance národních sil

Aliance národních sil

Napsat komentář