Názor Jiřího Jaroše Nickelli, známého historika, člena Společnosti Edvarda Beneše a čestného předsedy okresní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu v Boskovicích, na březnové události roku 1939.
Přesně před 80 lety nacistické Německo okupovalo poslední zbytky českých zemí. Sputnik hovořil se známým historikem, který vzpomíná na černý den českých dějin.
15. březen 1939. Černý den českých dějin. Den, kdy byla mladá republika znovu vymazána z mapy světa za nezájmu světových mocností. Den, který odstartoval hrdinný boj za nezávislost. Den, kdy začal odpočet obětí šestiletého nacistického běsnění v českých zemích.
Letos si připomínáme 80. výročí okupace Československa. Okupací našich zemí tehdy nacistické Německo dokončilo rozbití československého státu, které začalo podepsáním Mnichovského diktátu. Následným vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava jsme se stali součástí tak zvané Velkoněmecké říše.
Z dějin víme, že těsně před okupací českých zemí ještě v pozdních nočních hodinách jednal tehdejší československý prezident Emil Hácha s Adolfem Hitlerem. Führer Háchovi řekl, že se Československo nepoučilo a že německá armáda v brzkých ranních hodinách překročí hranice Čech a Moravy a bude toto území okupovat. Tak se stalo. Dezorientované elity druhé republiky se na odpor nezmohly. Naopak, dvě hodiny před zahájením okupace Hácha podepsal Prohlášení německé a česko-slovenské vlády, které znamenalo definitivní konec nezávislosti.
Kapitulace. Republika byla obsazena. Slovensko vyhlásilo samostatnost, ale okupován byl i někdejší východ republiky – Podkarpatská Rus. Nejvýchodnější cíp Československa si uzmulo Maďarsko.
Hned na začátku okupace gestapo pozatýkalo činitele sociálních demokratů a komunistů a také německé emigranty. Za nacistického protektorátu bylo v zemi popraveno minimálně 8,4 tisíce lidí, na 70 tisíc českých Židů zemřelo v koncentračních a vyhlazovacích táborech, dalších 3,4 tisíce lidí zemřelo při totálním nasazení v Německu. Obětí nacistického teroru se staly i celé vesnice, z těch nejznámějších Lidice a Ležáky.
„Historie tohoto data je současně historií naprosté velezrady západního spojence Francie, který pošlapal spojeneckou smlouvu s Československem, a též morální zrady Británie, kterou zosnovali tzv. clivedenci, fašistické kruhy Británie s lady Astor v čele, a které poslouchal Neville Chamberlain, když upředl s Hitlerem Mnichov. Chamberlain mávající papírem z Mnichova při výstupu ze své Elektry hlásal, že zajistil mír na sto let. Hitler se mu surově vysmál pošlapáním Mnichova a britského aristokrata, mravů starších kamenného uhlí v diplomacii, to stálo život, nevydržel svou životní prohru,“ říká historik.
„Tuto událost vnímám já i má rodina a příbuzenstvo, zničené nacisty, jako příchod nejhorší tmy a tyranie v našich dějinách. Dva mí strýcové skončili v Osvětimi, další pod gilotinou na Pankráci. Dědeček byl zahuben výslechy gestapa a další strýc byl vězněn roky v Breslau. Srovnávání s 21. srpnem považuji za hrubou neznalost dějin a za historický idiotismus,“ tvrdě konstatuje expert.
Následných šest let války a okupace českých zemí podle jeho slov znamenalo naprosté přetržení kontinuity vývoje českého, slovenského národa a samozřejmě též poškození rusínského národa. Jak zdůrazňuje historik, Rusíny považuje na rozdíl od Ukrajinců za emancipovaný, ovšem pronásledovaný národ.
„Vše pak po osvobození Československa Rudou armádou, rumunskou královskou armádou a československým armádním sborem za pomoci spojenců v západních Čechách zhodnotil Norimberský soud, dnes téměř zapomenutý. Ten konstatoval především ústy sovětského, amerického a francouzského žalobce zásadní vinu nacistického Německa jako říše válečných zločinů a barbarství a odsoudil též za zločinné spolčení kolektivní skupinu alias sudetských Němců, na což se zapomíná. A byl to paradoxně právě důkaz Američanů, žalobce Aldermana, který sudetské Němce usvědčil z viny napomáhání rozbití Československa,“ říká doktor Jaroš Nickelli.
Palčivou otázkou, kterou si pokládají všechny generace do našich dní, je, zda-li se český stát mohl bránit německé okupaci? Známý historik nám sdělil svou pozici.
„Jediný spojenec Prahy byl Sovětský svaz, jenž to s pomocí myslel vážně a poslal Československu na pomoc své nejmodernější bombardéry, které byly rychlejší než československé stíhačky Avia B-534. Mnichovská zrada to vše zničila. Okupaci by bývalo možné zabránit naplněním spojenecké smlouvy s SSSR z roku 1935, kterou uzavřel president Beneš s presidentem SSSR Kalininem. Ovšem v historii‚ kdyby‘ neplatí m jsem odpůrcem tak zvaných alternativních dějin a alternativní historie,“ míní expert.
A jak na tom byly ozbrojené síly? Podle historika se naše armáda Hitlerovi mohla bránit v ideálním případě tři týdny, než by přišla jakákoli pomoc. Pevnosti nebyly dobudovány a dozbrojeny, armáda neměla dostatek těžkého dělostřelectva a neměla žádné těžké tanky. Letectvo dvouplošníků se nemohlo měřit s Messerschmidtem 109.
„Byť morálka armády byla vysoká, měla dýku v zádech od sudetských a maďarských branců, kteří například ničili české nákladní automobily za mobilizace. To mi potvrdil i můj otec jako pamětník, četař aspirant jezdeckého dělostřelectva za mobilizace. Je známo, že když došlo k Mnichovu, v generálním štábu na zámku Račice důstojníci s rozhořčením strhávali všechna francouzská a některá britská vyznamenání! Následná okupace 15. března znamenala okamžité ohrožení životů všech Čechoslováků od příjezdu gestapa do Brna jako do prvního města okupované vlasti,“ říká doktor Jaroš Nickelli.
„Ti, kdož hlásají, že doktor Beneš byl zbabělec a že jsme měli bojovat, si nevidí na špičku nosu. Ukazují to příklady západní Evropy. Belgickou pevnost Eben-Emael, pokládanou za nedobytnou, obsadil generál Student parašutisty za 20 minut. Dánsko bojovalo celý jeden den, Holanďané týden, Norsko asi stejně tak. Nicméně všechny západní země včetně Francie dopadly jako poražené okupační území a stejně musely vytvářet exilové vlády a exilová vojska. De Gaullovi Svobodní Francouzi, mimochodem prvně uznaní SSSR, jsou školským příkladem tohoto vývoje. Ale to naši modernisté přepisovači nechtějí slyšet ani omylem,“ míní historik.
Poprosili jsme pana doktora, aby nám přiblížil osud své rodiny během německé okupace. Jak už předestřel, jeho blízcí si od nacistů vytrpěli pravé peklo.
„Otec jako poddůstojník československé armády mi říkal, že byl z Mnichova naprosto zdrcen a naprosto šokován z 15. března, kdy do Brna přijel válečný zlosyn Hitler se svou kamarilou a vítali ho fanatické Němky, hitlerjugendi a esamani. Ti se pak později chodili dívat na popravy českých vlastenců za tři říšské marky jako na divadlo. Němky tam vodily i své děti.
Nad republikou zapadlo slunce a rozhostila se temná noc, která skončila až 9. května 1945. Postupně se začal organizovat odboj ze všech složek národa, ale v prvních letech, jak mi rodiče říkali, bylo vše hluboce tajeno, protože represe gestapa a SD byly strašlivé a na celých rodinách. Rodina se podílela na ukrývání zbraní a přípravě výbušnin dovážených ze vsetínské Zbrojovky. Toto pak stálo životy strýců a dědečka.
Otec byl nahnán jako mladý do Totaleinsatzu, kde máčel výškoměry pro bombardéry v kyselině fosforečné. Zničilo mu to ruce. Sabotáže v koncernu Glöckner se děly tak, že se zrnka písku vysypávala do montovaných výškoměrů, ovšem zjištění znamenalo smrt. Většinu nasazených hlídali vojáci Wehrmachtu nebo Schupo. Až ke konci války nahradili Wehrmacht domobranci Volksturmu, a ti už pozorní nebyli. Viděli, že se Reich hroutí a že posypou oni sami zpátky do Reichu. To jsou střípky vzpomínek rodičů za dobu protektorátu, která počala oním nejstrašnějším datem našich dějin – 15. březnem 1939,“ vzpomíná speciálně pro Sputnik historik Jiří Jaroš Nickelli.
