„DO ŽÁDNÉHO PAKTU NEPŮJDEME“
A než jsme se nadechli, byli jsme v NATO.
Rozhovor Haló novin s plk v. v. Jiřím Burešem, předsedou Asociace Vojáci proti válce.
V době listopadového převratu nám Václav Havel tvrdil, že už nikdy do žádného paktu nevstoupíme, a netrvalo dlouho, a už tu bylo NATO. Co myslíte, lhal, anebo nevěděl vůbec, oč jde?
Odpověď na tuto otázku má více variant. Nejlépe by bylo položit tuto otázku lidem, kteří se pohybovali v tu dobu kolem Havla. Nemám na mysli jen osoby spjaté s Občanským forem, ale různé poradce i oficielní včetně „bývalých struktur“. I přes jeho nevyzpytatelnost nepředpokládám, že by vůbec nevěděl, oč jde.
Za několik týdnů tu budeme mít výročí vstupu do NATO. Co nám tato Aliance vlastně přinesla?
Ano máte pravdu 12. březen 1999 je oficiální přistoupení ČR, jako plnoprávný člen NATO. Měsíc březen má také další smutná výročí; 15. březen 1939 okupace Československa fašistickým Německem se souhlasem našich spojenců( naši současní i tehdejší „přátelé“ a spojenci by se měli za tuto hanebnost velmi hlasitě omluvit) a 24. březen1999, kdy jsme jako nový plnoprávný člen NATO horlivě přispěchali na pomoc našemu skutečnému pánu – Pentagonu – a souhlasili s Havlovým „humanitárním“ bombardováním Jugoslávie. Pokud budeme rekapitulovat uplynulých 20 let našeho členství v NATO, těžko najdeme něco pozitivního. Ze spousty negativ snad největší je skutečnost, že jsme se stali spoluviníky za rozvrácení a zničení řady suverénních členských států OSN kromě Jugoslávie – Lybie, Syrie, Irak, Afghanistan apod. Jsme spoluodpovědní za smrt milionů mrtvých v těchto státech, za hlad, bídu a rozvaliny, které jsme způsobili také my – mlčeli jsme a tím podporovali agresora. Vždyť je to přece náš pán a vzor. Již jsem to jednou říkal, ale opakuji, Po ukončení bojových akcí v Lybii, pracovnice britské vojenské rozvědky prohlásila – „…tato země byla vržena zpět do doby kamenné“.
Víte alespoň o nějakém kladu?
Zbytečně přemýšlím, o žádném nevím.
Ač Aliance měla být jen zaměřena na obranu, může se zaplést do války, kdekoli na světě, protože všude má některá z jejích členských zemí své zájmy. Máme je někde také my?
Ano máte pravdu, ale začněme od začátku.
Již v 60 letech minulého století byla studijní skupinou, složenou z generality Bundeswehru, představitelů tajných služeb SRN zejména BND (Spolková zpravodajská služba) diplomatů a politiků SRN vypracována tajná vojensko-strategická studie PŘÍŠTÍ VÁLKA NA VÝCHODĚ. Uvedená studie má 4 základní strategická východiska:
– budoucí válka na východě, bude možná jen jako válka koaliční;
– proti Rusku se musí získat a připravit východoevropský strategický prostor;
– bude to válka útočná, ale její dlouhodobá příprava se bude realizovat pod “obranými“ programy;
– získáme-li celou Evropu proti Rusku, pak máme šanci. V opačném případě pak SRN a Západ prohrají vše.
Tato strategická studie „PŘÍŠTÍ VÁLKA NA VÝCHODĚ“ byla vojenskými odborníky v USA podrobně rozpracována v dokumentu
Joint Operational Access Concept (JOAC) – Defense.
Společný koncept operačního přístupu (JOAC) – Defense.
O kterém jsem již v minulosti hovořil. Ale stojí za připomenutí,
V Koncepci k zajištění operačního přístupu společných sil do zájmových oblastí (JOAC) je rozpracován způsob, jak budoucí společné síly USA dosáhnou operačního přístupu a vstup do zájmové oblastí. V podstatě se jedná o detailní návod na přípravu porážky Ruska a příhodnější název by byl „KONCEPCE PŘÍPRAVY ÚTOČNÉ VÁLKY PROTI RUSKU“. V jednotlivých částech dokumentu je popisována činnost, která je již několik let ze strany NATO prováděna. Počínaje „přibližováním“, získáváním nových členů, obkličování Ruska, budování nových základen kolem Ruska, společná cvičení členských států NATO co nejblíže ruských hranic, nácviky provádění dálkových přesunů vojenských jednotek a techniky US Army přes území několika států a další. Připravujme infrastrukturu – opravujeme dálnice pro použití jako startovací a přistávací dráhy, přepravu, přesuny a stanoviště mobilních odpalovacích zařízení a těžké bojové techniky tak, jak to bylo stanoveno na Summitu NATO 2018. Koncepce JOAC je o válčení. Pojednává o použití síly k získání přístupu do operační oblasti za situace, kdy se protivník svými silami snaží tomuto přístupu zabránit. Koncepce navíc zdůrazňuje, že protivník je schopný a disponuje pokročilými technologiemi v rozmanitém prostředí. I když to zde není zvláště zmíněno, použití ZHN zůstává i nadále předmětem vážných úvah.
Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že do budoucí útočné války budou zákonitě zapleteny všechny státy Evropy. A to nikoliv pro plnění svých vlastních zájmů, ale k naplnění geostrategických a geopolitických zájmů Spojených států. Česká republika má pochopitelně také své zájmy, které jsou v dokumentu Bezpečnostní strategie ČR definovány takto: Životní, Strategické a Další významné. Životním zájmem je zajištění suverenity, územní celistvosti a politické nezávislosti ČR, zachování všech náležitostí demokratického právního státu včetně záruky a ochrany základních lidských práv a svobod obyvatel. Strategické zájmy České republiky:
- Bezpečnost a stabilita, především v euroatlantickém prostoru.
- Prevence a zvládání místních a regionálních konfliktů a zmírňování jejich následků.
- Zachování globální stabilizační role a zvýšení efektivnosti OSN.
- Posilování soudržnosti a efektivnosti NATO a EU a zachování funkční a věrohodné transatlantické vazby.
- Naplňování strategického partnerství mezi NATO a EU, včetně posilování jejich spolupráce při komplementárním rozvíjení obranných a bezpečnostních schopností.
- Rozvíjení role OBSE v oblasti prevence ozbrojených konfliktů, demokratizace a posilování vzájemné důvěry a bezpečnosti.
K takto formulovaným zájmům ČR si neodpustím poznámku – otázku. Jak jsou plněny příslušnými státními orgány opatření k zajištění stěžejních životních zájmů ČR tj. suverenity a politické nezávislosti, když přes území ČR projíždějí podle libosti konvoje cizích ozbrojených vojáků až na hranice nám spřáteleného m.j. také členského státu OSN. A to se zdůvodněním, že se jedná o obrannou akci před rozpínavostí tohoto státu (Ruska). Mimo-to jsme dali k dispozici a užívání území a objekty patřící Českému státu cizím ozbrojeným silám. To vše je projev zřeknutí se vlastní suverenity. Skutečnost zřeknutí se politické nezávislosti ČR je podpořena jednáním našich zástupců na mezinárodní scéně, které je vedeno vždy v „závěsu“ za řídícím státem tj. USA. Mimo-to všechny státní sdělovací prostředky jsou angažovány „podle not“ stanovených v Bílém domě, nebo Pentagonu.
Toto vše je obsahem nikoliv útlé brožury s obsahem „Společný koncept operačního přístupu (JOAC)“ (Joint Operational Access Concept (JOAC) – Blížíme se ke konci obsahu brožurky, vše bude již připraveno. Stáváme se aktivními činiteli v přípravě útočné války proti Rusku.
Jakým právem se rozhodlo o našem členství v Alianci, když na rozdíl od vstupu do EU jsme se k tomu nemohli vyjádřit v referendu? Čeho se tehdejší mocní báli?
NATO bylo ustaveno již v dubnu 1949, tedy velmi krátce po ukončení 2 světové války a dále budováno především jako hráz proti „rozpínavosti komunismu“, proti pronikání myšlenek na jiné politicko-ekonomické uspořádání společnosti než bylo na západě, Po rozpadu bipolárního uspořádání světa a tzv, „návratu k demokratickým hodnotám 1 ČSR a západního světa“. Sílilo volání vymýcení hrozby válek a odbourání mírových překážek, které byly spatřovány v existenci 2 vojenských paktů – NATO a Varšavská smlouva, která stejně po rozpadu bipolárního uspořádání ztratila své opodstatnění. Vzniká pokus o jedno-polární uspořádání pod vedení USA, Vznikají pochybnosti o opodstatněnosti další existence NATO. Toto samo zoufale hledá zdůvodnění své existence. V té době sílí národně-osvobozovací boj v různých částech světa. Účastníci národně-osvobozovacího boje stále častěji nemají jiné možnosti) sahají k individuální likvidaci figur a představitelů utiskujícího režimu. Toto jednání začíná být nazýváno teroristickým činem s politickým podtextem. Teroristický čin je ve své podstatě kriminální jev a jako takový byl také stíhán a bylo v boji proti němu používáno policejních metod. Bojovníci v národně-osvobozovacím boji se nyní stávají teroristy a je proti nim třeba bojovat razantně nikoliv policejními, ale vojenskými jednotkami včetně zpravodajských služeb. Tohoto úkolu se ujímá NATO a má opodstatnění své existence- boj proti světovému terorismu. V této situaci je třeba zajistit bezpečnost ČR a je nabídnuta účast v NATO.
Žádost ČR o přijetí do aliance podpořila i tehdejší nejsilnější opoziční strana Česká strana sociálně demokratická. Podmiňovala ji však referendem, což bylo pro pravicovou koalici nepřijatelné. Právě sociálnědemokratický požadavek referenda byl v souvislosti se vstupem do NATO nejčastějším tématem diskusí. Konec těchto sporů přineslo až rozhodnutí, že o ratifikaci přístupu k alianci rozhodne parlament ještě v období před předčasnými volbami v roce 1998. To nakonec akceptovala i ČSSD a od prosazování myšlenky referenda ustoupila.
Nevzniklo naším členstvím nebezpečí, že země, které byly napadeny nebo napadeny být ještě mohou, se budou mstít na nás?
Samozřejmě, že toto nebezpečí existuje a je reálné. Pokud se agrese zúčastníme fyzickou přítomností našich vojáků, je velmi pravděpodobné, že dojde ke ztrátám na životech. To je přirozené. Budeme agresoři a příslušníci napadeného státu se budou bránit. Tak jako v Afghanistánu byli naši vojáci příslušníci okupačních jednotek. Není pravděpodobné odvetné napadení našeho území, pokud se v námi napadeném státě jedná o vzdálený malý, stát. Ale Spojenými státy prostřednictví NATO je útočná válka připravována především proti RF. V tom případě je nutno počítat se silnou odvetou. Evropa by se stala bojištěm. Na území Evropských státu by dopadaly ruské rakety a z území evropských států by byly odpalovány rakety proti Rusku. Co by z Evropy v tomto případě zůstalo, tak to si nedovedu představit. Byla by to válka nukleární a Evropa by shořela v nukleárním žáru.
Proti komu je Aliance vůbec namířena? Podle generála Petra Pavla, donedávna náčelníka náčelníků v NATO, největším nebezpečím pro nás je Rusko a teprve pak islamisté. Jak to vidíte vy, Vojáci proti válce?
Bez komentáře. Snad jen to, že generál Pavel podpořil svého zaměstnavatele v protiruské rétorice.
Je přece evidentní a dokládá to i mediální vystupování nejen našich politiků, že terčem a objektem příští připravované války je Ruská federace. Je usilovně vedena kampaň dosáhnout protiruského zaměření většiny občanů.
Proč o svém dalším členství, ač by to bylo demokratické, nesmíme hlasovat?
Na to je celkem jednoduchá odpověď. Vládnoucí garnitura a pravicová opozice v Parlamentu mají společně strach, že by výsledek hlasování byl stejný jako v Britanii hlasování o setrvání nebo ochodu z EU. Také není možné jak hlasovat. Obecné referendum není a zřejmě tak rychle ani péčí vlády a Parlamentu nebude. Jednoduše z hlasování občanů o setrvání nebo odchodu z NATO
Máme vůbec možnost něco proti dalšímu prodloužení našeho členství udělat?
Samozřejmě máme. Jednoduše podat oznámení o odstoupení. To ale nemá kdo podat – stávající vláda a parlament v tomto obsazení také ne. Tedy se musíme postarat o nápravu a to velmi rychle, již jsme promarnili příliš mnoho času. Tedy musíme docílit změnu obsazení Parlamentu a tím i změnu vlády, nebo změnu přístupu vlády k otázce členství ČR v NATO a to je nepravděpodobné.
Tedy zůstáváme na to opět samy – my ti dole, kteří to rozhodnou. První předpoklad úspěchu je uvědomit si, že o úspěchu rozhodnou lidi. Obyčejní lidi v naší krásné vlasti. A lidi nejsou jen Praha, Praha je sice vysoká politika, ale také kavárna a politická lumpárna. Ale odbory, to je síla. A když odboráři pochopí, že náš boj je i jejich bojem a naopak a vzájemně se podpoříme, tak musíme zvítězit. Hlavní je, aby nás lidi pochopili. S těmi musíme hovořit. Máme přece zkušenosti z boje o Brdy. Jezdili jsme po všech krajích, lidi nám rozuměli a podpořili nás. Dokonce i bývalí emigranti. Tak tedy to toho. Práce je hodně a máme na to rok.
Na jak dlouho jsme se vlastně organizaci NATO upsali?
Po dvaceti letech platnosti smlouvy může kterákoli smluvní strana odstoupit od smlouvy rok poté, co podá oznámení o odstoupení vládě Spojených států amerických, která vyrozumí vlády ostatních smluvních stran o každém oznámení o odstoupení.
Z mlhavé formulace čl. 13 smlouvy vyplývá, že po 21 letech by mohl být teoreticky ukončen výstupní proces, pokud oznámení o vystoupení bude podáno ihned po 20 letech členství. Jak dlouhý a co představuje výstupní proces, není zřejmé. Po výstupní dobu zřejmě platí plné členství. Celý výstupní proces nebude zřejmě nikterak lehká záležitost – na základě zkušeností z britského brexitu.
Jiří Bureš, plk.v.v.
Předseda Asociace Vojáci proti válce
